Zvoník v Plzni

Autor Lucie Dercsényi

Plzeňský balet  uvedl jako první premiéru sezóny 2010/2011 Zvoníka od Matky Boží v choreografii Libora Vaculíka. Libor Vaculík zde ukázal svou schopnost transformovat příběhy do řeči tance, kterou naplno rozvinul v celovečerních tanečních dramatech (Marie Stuartovna, Ivan Hrozný – Brno, 1999 a 2002), ale i v  kratších baletech (Malý pan Friedemannn/Psycho – Praha, 1993). Vaculík se také pohybuje na muzikálové scéně, jejíž vliv se zřetelně  promítl do úspěšného představení Edith – vrabčák z předměstí (Plzeň, 2000) či do kontroverzní Lucrezie Borgie (ND Praha, 2003.); má na svém kontě desítky děl – názory na ně se mohou diametrálně lišit, proto Vaculík může nadchout či odradit.

Balety, do kterých vložil nejen svou nezkrotnou energii a invenci, ale také citlivé uchopení tématu a propracování tanečně-výrazového detailu, neztrácejí na působivosti ani s odstupem několika let od své premiéry. Tak je tomu také v baletu Zvoník od Matky Boží. Slavný román Viktora Huga Notre Dame de Paris prvně Vaculík nastudoval v roce 1993 v Národním divadle v Brně. Již tehdy balet vzbudil příznivý ohlas a v roce 1996 získal Hlavní cenu Národní taneční přehlídky.

Sbor jako živý organismus

Vaculík dodal příběhu znetvořeného Quasimoda a jeho nevyslyšené lásky k Esmeraldě podmanivou taneční podobu. Zvláště se mu dařilo ve vykreslení hlavní postavy – našel pro Quasimoda adekvátní tělesný výraz pro jeho fyzický handicap, jeho gesta promlouvají zoufalstvím, nadějí a marnou vášní. Méně pohybové drobnokresby dodal do postavy Esmeraldy, která až ve druhém aktu intenzivněji odkrývá své vnitřní rozpoložení.

Vaculík vychází z klasické taneční techniky, kterou modeluje v neoklasickém duchu. Je tu však ještě něco navíc – gesta a výraz vycházející z vnitřních prožitků postav. Quasimodo „mluví“ celým svým tělem, Esmeralda přináší v prvním aktu repetující se taneční variace na špičkách, zákeřný kněz Frollo se zastavuje ve výrazných pózách a v jeho partu dominuje práce paží a trupu. Ve druhém jednání je Esmeralda bosá a náhle je její projev naléhavější a v tanečním výrazu jímavější.

Neuvěřitelně živým organismem je sbor – je dynamický, prostorově proměnlivý a vnáší do příběhu vznět a dramatičnost. Veškeré taneční dění zde souzní se stejnojmennou hudební předlohou Maurice Jarrého, jejíž účinky umocnil zvuk živého orchestru opery Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Soubor plzeňského baletu se ukázal jako kompaktní a sehraný, technicky jistý a výrazově sytý. Nebyl zde jen pouhou „dekorací“, ale živým hybatelem děje. V něm exceloval Richard Ševčík jako Quasimodo – vystihl fyzické a emociální strádání postavy, její zoufalství a odhodlání. Zuzana Pokorná se v roli Esmeraldy po dlouhé odmlce vrátila na jeviště (na přání choreografa, který ji v době její sólové kariéry v ND Praha do svých děl obsazoval), aby potvrdila neměnné kvality technicky jisté a výrazově tvárné interpretky.

Současný šéf baletu Jiří Pokorný v některých Vaculíkových titulech, jako bývalý sólista baletu Národního díla v Praze, sám účinkoval – může tak hodnotit Vaculíkovu tvorbu z pohledu samotného interpreta – a to je také asi jeden z důvodů proč ji pravidelně zařazuje do svého dramaturgického plánu. Vaculíkův Zvoník navíc ve svém žánru převyšuje běžný standard českých tanečních scén.

Psáno z premiéry 20. 11. 2010.