Zpovědi beze slov

Autor Lucie Kocourková

Poslední květnová neděle patřila ve Stavovském divadle tanci. Členky baletního souboru Národního divadla, Sylva Nečasová a Hana Turečková, zde v interpretaci svých kolegů uvedly společný choreografický večer, který byl zároveň jejich absolventským představením v rámci studia choreografie na taneční katedře HAMU. Jako spoluautor hudby byl uveden mladý skladatel Jan Dušek, hudební doprovod většiny kusů zajistil živě komorní orchestr Berg, který s baletem ND pravidelně spolupracuje. Živá hudba, ale i nasazení tanečníků, kteří s choreografkami nazkoušeli program ve volném čase, dotvořily plnohodnotný zážitek. V pěti uvedených choreografiích bylo možno rozpoznat směřování obou autorek, především rozdíl v zacházení s obsahem tance a využívání jeviště jako prostoru pro vyprávění, herecké akce a rekvizit. Obě v zásadě používají současný taneční slovník, ovlivněný klasickou taneční technikou, a to především ve vedení pohybu a estetice zastavovaných póz. Dál zachází Hana Turečková, která se nebojí ani civilního projevu nebo pádů.

Sylva Nečasová se ve své tvorbě soustředí především na hudbu a snaží se o vzájemnou harmonickou syntézu pohybu a zvuku, ovšem v rovině spíše abstraktní až formální. Choreografie Ciacona a DUA aneb Záměny na pokračování vycházejí ze stejných choreografických prostředků, přičemž první, inspirovaná barokní hudbou (J. S. Bach – F. B. Busoni, sugestivní klavírní doprovod Stanislav Gallin) je jakousi pohybovou studií, ve druhé se již vytváří náznaky vztahů mezi čtyřmi tanečníky, ač bez pevného dramaturgického oblouku. Choreografie mohla na jakémkoli místě skončit, nebo také pokračovat libovolně dlouho. Jde spíš o sérii samostatných duetů, kterou výrazně na scéně oživuje přítomnost hudebníků, protože hlavní inspirací je tu improvizovaná hra na fujaru (nejde ovšem o slovanské lidové motivy, hudba evokuje spíš indiánský folklór). Interprety náhodných setkání byli Tereza Kučerová, Kristýna Němečková, Karel Audy a Filip Janda. V první choreografii se představilo protagonistů šest (Marta Drastíková, Zuzana Šimáková, Kamila Madejová, Radovan Hrbek, Tomáš Červinka, Jonáš Dolník).
Třetí choreografie Sylvy Nečasové s názvem Persony (autorem hudby je právě Dušek) staví tanečníky do abstraktního prostoru, kde se odehrávají jejich vztahy. Použití dřevěných lavic evokuje prostředí venkovské hospody nebo zábavy. V tanci dominuje silný mužský prvek, trochu obhroublejšího zrna, který představují tanečníci-muži (J. Dolník, Mário Bakuš, K. Audy) a do tohoto kolektivu začleněná dívka (K. Němečková), zatímco ženskost a individualitu ztělesňuje postava ztvárňovaná Zuzanou Šimákovou. Ta je schopná vnést do skupiny jemnost, ale nakonec je jako bílá vrána odvržena všemi.

Hana Turečková inklinuje k narativním formám a částečně k pohybovému divadlu, cítí jeviště jako prostor, který je možné zaplnit charaktery i předměty, chce diváka překvapit. Choreografie Zpovědi beze slov je příběhem dvou párů, které se rozhodly pro obměnu... I zde je ústřední postava, žena, individualita odmítající přistoupit na pravidla hry (Klára Jelínková), na rozdíl od její sokyně (Michaela Wenzelová). Odvíjí se čitelný příběh hrdinky usilující o jednoho muže (T. Červinka), odmítající druhého (Tom Rychetský) a nadto neochotné nechat se svázat pravidly a participovat na společné hře. Jde tu o hru doslova, neboť ještě než tanečníci vůbec vkročí na jeviště, objeví se na něm modré míčky. Hra s nimi je způsobem komunikace postav, snad se jí odkazují k dětským hrám, jichž se nechtějí vzdát, ale které přerůstají ve vážné situace. I tanečníci jsou oblečeni v modré barvě navozující klidu, vyrovnanost, rozum, ale tady ji provází jednání v emočně vypjatých scénách. Choreografie, která těží také ze zkušenosti interpretů, jakými jsou Jelínková a Rychetský, by se jen obešla bez některých popisnějších gest (objetí…).
White Is the Colour of Sorrow je absurdní skládankou, jejíž název napovídá vážné téma. Choreografie ale nemá nic z nostalgické tklivosti, která proniká řadu těch, které Hana Turečková vytvořila, naopak. Už samotný začátek za křiku tanečníků a následné vyprošťování těl ze sevření bílé lepící pásky je tvrdým nárazem civilního projevu. Bílé pruhy na zemi pak rozčlení prostor. Tanečníci se oblékají do bílých trik a kalhot, snad rubášů. Autorka nešetří pohybovými nápady a skupinu jedinců vedených osudem přeskupuje a rozděluje po herním plánu jeviště. Ale smuteční barva je zase odložena, přichází život. Snad. Nad jevištěm se spouští řady igelitových sáčků s vodou, stačí malá dírka a je tu osvěžující pramen… Na delší chvíli zůstává na jevišti jediný pár, Ivana Mikešová a Alexandre Katsapov, s duetem přecházejícím ze strany mužského elementu až v agresi (na místě je vyzdvihnout partnerskou souhru). Na scénu se vrací i ostatní (T. Kučerová, Jiří Waňka, Edita Raušerová), aby spolu dál žili nevyhnutelné osudy těch, které ovládá bílá.

Je jen na divákovi, dává-li přednost sledování čistého pohybu nebo jevištní akce. Nečasové nelze upřít hudebnost (neuškodil by však nějaký impuls k experimentu), Turečkové scénické nápady a smysl pro metaforu. Nezbývá než doufat, že obě autorky v sobě najdou touhu dál se rozvíjet a my budeme mít možnost tento vývoj sledovat. I toto představení by si zasloužilo reprízu a je škoda, že nemůže být uvedeno znovu.

Psáno z představení 31. 5. 2009 ve Stavovském divadle.