Zmrtvýchvstání baletního Macbetha aneb O nové knize Nakladatelství AMU

Křest knihy, D.Wiesner a kmotři O. Krása (NAMU), M. Černá, V. Harapes, M. Pešíková, L. Hajn, N. Danko a J. Slavický. Foto: H. Smejkalová

Jen málokterý umělec je schopen reflexe vlastní umělecké tvorby a není vůbec obvyklé, aby choreograf byl schopen s delším odstupem od premiéry scénického díla popsat tak detailně svůj tvůrčí postup. Většina choreografů není ani obdařena schopností převést svůj choreografický záměr a průběh tvorby svého tanečního jazyka do literárního tvaru. Tanec – umění beze slov – vyjadřuje totiž právě to, co slovy nelze vyjádřit. O to cennější je upřímná výpověď, která odhaluje proces umělecké tvorby díla natrvalo zakotveného v paměti tehdejších diváků.

Macbeth se zrodil v týmové spolupráci choreografa s hudebním skladatelem Václavem Riedlbauchem, režisérem Antonínem Moskalykem, scénografem Danielem Dvořákem, kostýmním návrhářem Josefem Jelínkem a dirigentem Josefem Kuchinkou. Jeho partitura byla jednou ze sedmi nových baletních opusů, které vznikly z podnětu Svazu skladatelů a Národního divadla v Roce českého divadla 1983.

Tehdy se u příležitosti stého výročí Národního divadla znovu otevírala po několikaleté rekonstrukci historická budova Národního divadla a svou činnost zahajoval komplex staveb s Novou scénou ND. Jejímu otevření předcházely informativní prohlídky, které slibovaly bezprostřední kontakt diváků s umělci na jevišti, scénické proměny bez opony, mimořádnou kvalitu reprodukované hudby, intimní zážitek z představení. Právě pro jeviště Nové scény, vybavené nejnovějšími vymoženostmi techniky současného hudebního divadla, byla vybrána Riedlbauchova partitura Macbetha.

Veřejnost očekávala novou inscenaci s velkou zvědavostí. První premiéra se konala 6. prosince 1984, druhá následující den. Obě představení předčila veškerá umělecká očekávání, ba velkou měrou přesáhla fantazii diváků tehdejší doby.

Macbeth s odstupem času

Pro slavnostní křest knihy ve foyeru Nové scény Národního divadla 17. února 2017 Daniel Wiesner připravil pořad, v němž ozřejmil záměry své knihy a představil autorský tým Macbetha. Mezi názornými hudebními a filmovými ukázkami promluvil hudební skladatel Václav Riedlbauch, scénograf Daniel Dvořák, kostýmní výtvarník Josef Jelínek, překladatel kompletního Shakespearova díla profesor Martin Hilský i osobnosti, které se na vydání publikace podílely. Čtvrt století od derniéry baletu Vyprávění o Macbethovi přilákalo velké množství diváků a osobností českého baletu, někteří se setkali opět poprvé po dlouhé době v původní sestavě, včetně Vlastimila Harapese s Miroslavou Pešíkovou, Michaelou Černou, Nelly Danko, Lubošem Hajnem, Jaroslavem Slavickým, Jiřím Weiglem a dalšími.

„Tato kniha není historickým pojednáním o vývoji tance a choreografie,“ píše Daniel Wiesner v úvodní kapitole. „Rád bych svým čtenářům přiblížil tvůrčí proces, kterým jsem se řídil při hledání cesty k nové inscenaci. Nemyslím, že je to jediná a zaručená metoda, jak realizovat projekty tanečního divadla. Rád bych touto knihou předal mladším kolegům zkušenosti, které jsem při tvorbě celovečerních projektů tanečního divadla získal. Jsem pedagogem choreografie na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze a jedním ze základních cílů této knihy je, aby se stala studijním materiálem mých studentů. Ve výsledku vznikl dokument o zrodu, vývoji a ohlasu jedné inscenace. O přepracování původní nabízené koncepce a vytvoření nového libreta. O volbě nejvhodnějších výtvarných spolupracovníků a hledání společné vize inscenace. Zároveň text líčí soustředěné úsilí celého tvůrčího týmu o zvolení těch nejúčinnějších a nejoriginálnějších scénických postupů, které se ve výsledku podřídily jedinému: smysluplnému a obsahově zřetelnému tlumočení odkazu Shakespearova dramatu.“

Publikace přesahuje svým významem rámec vysokoškolské učebnice. Vypovídá nejen o zákonitostech tvorby a interpretace scénického hudebně-tanečního díla, jehož specifiku autor vymezuje pojmem taneční divadlo, ale rozsáhlým rozborem jedné konkrétní inscenace evokuje intenzivní umělecké zážitky z nedávné historie českého baletu.

Při čtení Vyprávění o Macbethovi se mi vybavily vzpomínky ukryté v mé paměti. Na jevišti Nové scény jsem tehdy viděla všechna obsazení, která v představení tančila: v roli Macbetha Vlastimila Harapese, Jana Kadlece, Luboše Hajna, jako Lady Macbeth Miroslavu Pešíkovou, Michaelu Černou a Nelly Danko, v úloze Macduffa Bohumíra Nekuta, Lady Macduff v podání Hany Vláčilové a Jany Kůrové, Banqua Jaroslava Slavického, Duncana Michala Šebora, Malcolma Luďka Ludvíka, včetně tří Čarodějnic Kateřiny Elšlégrové, Mahuleny Křenkové, Heleny Jandové a roztančeného Birnamského lesa. 

Ti všichni dostali své místo ve Wiesnerově literárním přepisu inscenace Macbetha do Vyprávění o Macbethovi, a to nejen v textu knihy, která čtenáře kapitolu po kapitole zasvěcuje do tvůrčího procesu choreografické tvorby, ale také na fotografiích, v choreografických nákresech, kostýmních návrzích a divadelních cedulích. Škoda jen příliš jednoduché knižní vazby, která časté listování vzpomínkami neunesla, a zadní listy vypadaly.  

Macbeth ve svědectví tisku

Oživlý virtuální obraz mi připomněl společenské klima doby, v níž inscenace vznikala.

„Nejde nám o to, opakovat nebo citovat to, co bylo o této, teoreticky snad nejvíce vyzdvihované, realizátory však nejméně vyhledávané hře, napsáno,“ uvedli tehdy Antonín Moskalyk a Daniel Wiesner v programu. „Nás prostě zaujalo ono věčné Shakespearovo poslání, které platilo, platí a bude platit, pokud bude člověk chodit po této zemi: kdo spolu s Macbethem uvede zlovolně a zvráceně mechanismus moci do pohybu, bývá týmž mechanismem rozdrcen.“

Jak záměry a snahy tvůrčího týmu přijalo publikum, dokládá v kapitole Inscenace očima kritiky maďarská recenze Úspěch Macbetha v Praze. Výběr písemných ohlasů, uvedený v knize, doplňuje v závěru Soupis článků o inscenaci baletu Macbeth. Seznam titulů je však skromný, neboť podle mé tehdejší zkušenosti mnohé zahraniční recenze nemohou být doloženy, protože kvůli politickému rozdělení světa železnou oponou na Západ a Východ nejsou u nás k dispozici. Tanec byl sice oficiálně označen za „obor z politického hlediska zcela bezvýznamný“, nicméně tiskovému dohledu neušel.

Já sama jsem po obou premiérách rozeslala do zahraničních tanečních a baletních časopisů, s nimiž jsem jako šéfredaktorka časopisu Taneční listy neoficiálně, ba utajeně spolupracovala, recenzi s titulkem Ballet Macbeth on the National Theatre’s New Scene: do Kolína nad Rýnem, Londýna, New Yorku, Havany, Athén, Záhřebu, Moskvy, Varšavy, Lipska, Budapešti, Sofie, Pekingu a Tokia. Mimo jiné jsem v textu psala: „The resulting creation has contributed new qualities to the National Theatre’s ballet work, particulary with regard to its choreografy and design. Daniel Wiesner has broken up the vocabulary of classical dance with expressionist movement. The ballet works as if on two planes. Shakespeare´s tragic story evolves in the conduct of the protagonists who develop their expressive acting in contrast with the indefinite contours of the corps. The main dancing parts comply fully with the demand of the 18^th century ballet reformer Jean Georges Noverre – that dance be the creaction of the soul and the true interpreter of its feelings. The emphasis of the acting offers the soloists an opportunity to express their individual qualities and creative talents…The achievement of both leading pairs are exceptional and fascinating… They arrive at an expressionism reminiscent of Eisenstein’s film art… The design of this first long ballet staged on the National Theatre’s New Scene exploits the technical possibilities of its modern equipment… The balance of all aspects of all production and the high quality of performance of all soloists are proof of the cooperation and identity of purpose of the whole creative team.“

V zahraničí vzbudila inscenace mimořádný zájem. Stálo za to, cestovat do Prahy, jít na Novou scénu Národního divadla na Macbetha a při té příležitosti navštívit nově zrekonstruovanou, bohatě zdobenou zlatou kapličku – historické Národní divadlo, které postavil „Národ sobě“.

Wiesnerovu baletu Macbeth by letos bylo třiatřicet let. V lidském životě je to málo, nebo mnoho? Faktem je, že pro současnou mladou generaci, která se aktivně věnuje tanci, patří inscenace již minulosti. Je to podivné zjištění vzhledem ke skutečnosti, že převážná většina autorského týmu (kromě zesnulého Antonína Moskalyka) je dosud v plné tvůrčí síle a původní interpreti většinou sami působí jako profesoři některé z baletních disciplín.

Národní divadlo přispělo k skvělé prezentaci knihy. Bylo by neméně skvělé, aby do repertoáru Nové scény ND zařadilo inscenaci Macbetha v novém nastudování a živém provedení baletního souboru.

Daniel Wiesner: Taneční divadlo aneb Vyprávění o Macbethovi. Praha, Nakladatelství AMU 2016.