Ženy, které nemohou být bez mužů
Tanečnice, choreografka a režisérka Adéla Laštovková Stodolová ve spolupráci s režijním tandemem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) po dvou letech uvedla třetí a poslední část svého volného cyklu Malá smrt, Muži a Ženy. První představení z trilogie mělo premiéru v roce 2008 a zabývalo se intimním vztahem mezi mužem a ženou, láskou a milováním. Již v tomto díle se objevily některé prvky, které se linou jako červená nit celou trilogií. Jde především o živočišnost a divokost, s jakou se postavy pohybují a jednají. Také prostředí, ve kterém se pohybují, je divoké: vždy je zde evokována volná příroda – les, v němž mohou postavy ventilovat své živočišné pudy. Všechna tři představení jsou na pomezí žánrů, vystupují zde profesionální tanečníci i herci. Je to vždy originální fyzické divadlo, ve kterém interpreti musí překonávat sami sebe.Mužích byly hlavními scénickými prvky pařezy a hlína. V představení Ženy scénu lemovalo několik stromků a jeden jelen, přičemž dominantou scény byl obrovský rafinovaný lustr z peříček (scéna Jakub Kopecký). A za stromy se skrývali muži. Protože zatímco v předcházejícím dílu, který byl výlučně o mužském světě a z šestice interpretů byla žena pouze jediná, nyní byly síly opět vyrovnané – tři na tři. Ženský svět je totiž z pohledu autorky muži definován, bez nich se neobejde.
Hned úvodní scéna je zobrazením základní autorčiny premisy: ženy v dnešním světě jsou neustále na lovu. S lukem v rukou a šípy za pasem jdou po cestě životem a loví – koho jiného než – muže.Žena je zobrazena ve třech archetypálních rolích: jako panna, matka a „babice“. V každé fázi svého života má své touhy, své potřeby, prochází odlišnými situacemi a vztahy. V mládí řeší především sebe, své tělo, dospívání. Je ještě trochu dítětem a zároveň se v ní probouzí žena, která se začíná blíže zajímat o muže. Je v nejaktivnějším věku, za pasem má nejvíce šípů. Dochází i k prvnímu laškování a k intimním kontaktům, o interpretku Zuzanu Stavnou se tak zajímají hned dva muži naráz (Jakub Gottwald a Ondřej Nosálek), kteří se jí dvoří a snaží se ji dobýt. Hravá scéna svádění vyvrcholí pasáží, kdy se mladá dívka přeplazí z jednoho konce jeviště na druhé a přitom sama divoce paroduje různé sexuální polohy. Další fází ženského života je okamžik, kdy se stává matkou. Dítě je najednou středobodem jejího vesmíru a na muže, se kterým je počala, jaksi zapomíná. Zpočátku se o fiktivní dítě zajímají oba rodiče, postupně to ale vypadá, jako by žena (Renáta Martinová) svého muže (Jaro Ondruš) odstrkovala a dítě si přivlastňovala, přičemž o něj už nemá vůbec zájem.
Ve stáří se role obracejí, nikdo se nezajímá o „babici“ (v podání Dany Batulkové). Ona už ani nemá šípy, kterými by na opačné pohlaví střílela, už nemůže aktivně lovit. A tak jí nezbývá nic jiného než zavařovat a získat si své muže sladkými povidly. Stará žena v pozadí zavařuje a pozoruje osudy těch mladších okolo ní. A také vzpomíná na svůj vlastní život, jenž jako by se dal shrnout do série otázek: „Chceš spinkat? Chceš papat? Už máš úkoly? Vzal sis čepici? Kam jdeš? Co je to za holku? Nechceš vyprat? Nechcete přijít na oběd?“ – a mnoho dalších. Při této vtipné scéně byl Daně Batulkové „rekvizitou“ jeden z tanečníků, který při jejím překotném monologu pomalu rostl a začal si žít svůj život. Švestky, které babice zavařuje, jsou v tomto představení mnohem víc než jen ovoce. Jsou jakýmsi symbolem ženství, jehož má dívka přebytek, dospělá žena s ním šetří a stařena ze švestek vytváří něco jiného. Díky nim mohou s muži manipulovat, i když někdy jim to přeroste přes hlavu a oni si jich začnou brát příliš. Švestky jsou také klíčem, který dokáže ke konci díla vyřešit situace a problémy, jež se ocitly v jeho úvodu. Mladá dívka pochopí, že r
V
ozdávat jich příliš mnoho se nevyplatí. Žena-matka pomocí nich nalezne znovu svou ženskost a cestu ke svému muži, stane se opět smyslnou a začne ho znovu svádět. Stařena vystoupí ze zatrpklé zavařovací izolace a pochopí, že díky svým životním zkušenostem může pomáhat svým mladším souputnicím. Všechny tyto tři ženy a jejich světy se totiž vzájemně prolínají, a nakonec se sejdou v kruhu jako čarodějnice, aby rituálně spálily pramen svých vlasů. Jednotlivé role jsou jemně odlišeny barvou kostýmů: všechny ženy na sobě mají variabilní šaty téměř futuristického střihu návrhářky Hany Zárubové, ale panna je v bílém, matka v béžovém a babice v černém. Muži mají naopak jednotný kostým sestávající z bílé košile a zajímavě střiženého černého obleku, který umožňuje volnost pohybu.
Muži jsou zde v první řadě lovná zvěř: pohybují se pomalu po všech čtyřech, přežvykují, schovávají se za stromky, při hlasitějším zvuku prchají. Při konkrétních scénách na sebe ale berou různé role podle toho, s čím se která žena právě setkává. Jsou syny, milenci, manžely, jsou manipulováni i manipulující. Všichni tři mužští interpreti se jako chameleoni fyzicky transformují do různých podob a své role dokreslují i živým herectvím, přestože k mluvené řeči se dostanou pouze sporadicky. Za to ale disponují širokou škálou zvuků, vzdechů a skřeků, včetně vytí, což byl jejich hlavní výrazový prostředek v předešlém představení.Celé dílo se nese v duchu moderního fyzického divadla roztříštěného na vzájemně se prolínající scény, nepostrádá ale tematickou linku a proměna postav i situací je tak lehce čitelná. Řeší se zde vážné až tragické momenty v životě žen, ty jsou ovšem včas odlehčeny vtipnými momenty. Emoce jsou přesně vyváženy, a tak dílo nesklouzává k patosu, k vulgaritě ani směšnosti. Mluvené slovo a tanec (chor. Jana Burkiewiczová) jsou zde upozaděny ve prospěch fyzické akce doprovázené především dechem, hlasitým vzdycháním či výkřiky interpretů. Dlouho promýšlená koncepce a důsledné režijní vedení jsou na tomto díle velmi znát. Rovněž interpretačně je projekt záživný a vzhledem k tomu, že Dana Batulková a Zuzana Stavná jsou především činoherními herečkami, jejich výkon v žánru fyzického divadla je obdivuhodný.
Inscenace Ženy, zobrazující něžné pohlaví vážně i s nadhledem, završuje se ctí trilogii Adély Laštovkové Stodolové o lidských vztazích. Doufejme, že bude mít u diváků stejný úspěch jako Malá smrt i Muži a že se dalšího díla této zajímavé autorky dočkáme dříve než za dva roky. Psáno z druhé premiéry 22. prosince 2013, Divadlo Komedie. Ženy
Námět, koncepce a režie: Adéla Laštovková Stodolová
Choreografie: Jana Burkiewiczová
Režijní supervize: Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Kostýmy: Hana Zárubová
Scéna: Jakub Kopecký
Light design: Jakub Kopecký, Michael Bláha, Jana Burkiewiczová
Konstelační supervize: Barbora Nádvorníková, Jan Bílý
Produkce: Iva Kopecká
Producent: Tereza Rychnovská, Skutr
Premiéra: 19. 12. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu