Žena za kultem – Druhá generace DekkaDancers a jejich pohled na ženu

V době mezi vánočními svátky a Novým rokem člověk neočekává mnoho zásadních událostí na divadelních prknech, a když už se diváci vypraví na představení, bývá to na osvědčené kusy či lehčí žánry odpovídající prázdninové náladě. Výjimkou se stal 28. prosinec 2015, který nabídl premiéru „druhé generace DekkaDancers“ na jevišti Nové scény ND.

5. 1. 2016 recenze

Choreografie Crimson Rain, Foto: Pavel Hejný

Autor Petra Dotlačilová

Nejednalo se tedy „jen“ o premiéru, ale představení staronového souboru, který má ambici navázat na krátké, leč úspěšné původní uskupení vedené Viktorem Konvalinkou, Tomem Rychetským a netančícím členem Pavlem Hejným. Dnes jsou hlavními motory „souboru“ Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník, kteří jsou zároveň v angažmá baletu Národního divadla, stejně jako všichni jejich interpreti. Termín soubor dávám do uvozovek, jelikož jeho působení se mi, i přes jejich zdařilou propagaci, zdá sporné. Ale o tom později.

Tématem, či spíš společným jmenovatelem nového představení Žena za kultem byla – jak z názvu vyplývá – žena a různé pohledy na ni. Přesněji řečeno, různé pohledy mužů-choreografů. Nejednalo se o celovečerní dílo, ale o složený večer ze sedmi choreografií šesti tvůrců. Večer měl sice být o ženách, začal ale duetem pro dva muže s názvem Křehký vrh. Význam názvu i celé choreografie, jejíž autory byli Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar, je mi záhadou. Na tanci Matěje Šusta ani Mathiase Deneuxe nebylo nic zženštilého ani křehkého, naopak působili dost mužně, na jejich tanec byla radost pohledět. Vinklát použil současnou elektronickou hudbu, kterou dokázal úspěšně vizualizovat pohybem zcela v současném duchu.

Na tuto choreografii vzápětí navazoval další kus, opět s tajemným názvem: Zlomený proud. Matěj Šust, nyní v roli choreografa, rozvinul téma dvou párů, dvou kontrastních typů partnerství. V tom prvním vládla erotika a lehká agrese, žena oblečená jen ve spodním prádle měla na zápěstí připnuté řetězy, kterými s ní muž smýkal. Druhý pár v lehkém oděvu byl k sobě naopak něžný, téměř nesmělý. Situace se postupně začaly proměňovat, žena v okovech se stávala čím dál tím dominantnější, v něžném páru houstla erotická atmosféra. Zněla známá hudba Philipa Glasse, sporé nasvícení vytvářelo tajemnou atmosféru, napětí, což celému kusu, choreograficky nijak pozoruhodnému, dodalo na zajímavosti. Zprvu odlišné páry se nakonec dokonce promíchaly a fyzická přitažlivost zvítězila. Finále proběhlo za doprovodu songu od Miky, který v kontrastu s krásnou Glassovou hudbou působil skutečně jako pěst na oko.

Autorem třetí choreografie byl Marek Svobodník, který si odvážně vybral Debussyho skladbu L’après-midi d’un faune, s níž je spjata dlouhá řada slavných choreografických zpracování. Snění fauna proměnil ve snění studenta přírodních věd, který má v oblibě science fiction. Jeho nymfami se staly tři krásky v průsvitných plastových pláštích s malými stromky v dlaních. Zjevovaly se mladému studentovi (Jonáš Dolník) postupně, svůdně se okolo něj vlnily a sváděly ho pomocí hry se svými keříčky… Krásná těla a pohyby tanečnic dokázaly zaujmout, ovšem choreograficky ani obsahově tento titul nic nového nepřinesl, naopak místy nápadně připomínal tvorbu jiných autorů.

Druhé dílo Ondřeje Vinkláta, Bit of Soul, bylo zcela odlišné od toho prvního. Choreografie pro dva páry se inspirovala hudbou Raye Charlese a svou lehkostí a vtipem evokovala tvorbu Jeroma Robbinse. Vzájemné škádlení párů působilo vesele a tanec byl velmi muzikální, což považuji za velké plus.

Od DekkaDancers se již tradičně očekává humor, na ten si ale tentokrát diváci museli počkat dost dlouho. Jediným trochu vtipným kouskem byl Invisible man od původního „dekkadancera“ Viktora Konvalinky, který v současné době tančí ve švédském souboru Norrdans. Jeho fyzická nepřítomnost byla zřejmě příčinou, ne-li inspirací k tomuto kusu. Hlavním hrdinou se stal totiž opravdu neviditelný muž, jehož pohyb jsme mohli sledovat pouze pomocí bodového světla: tento muž se potloukal po scéně, narážel do lidí a obtěžoval dámy, možná dokonce i tančil. Až v samotném závěru této hříčky na stejnojmennou skladbu kapely Queen se neviditelný muž zhmotnil v těle superhrdiny Tomáše Kopeckého – diváci se tedy dočkali i výstupu v upnutém celotrikotu.

Následovalo další vážnější dílo, Habit od Adama Sojky, který si ke své choreografii složil i hudební doprovod. Jednalo se o mikropříběh jednoho „Casanovy“ současnosti, který loví ženy jako srnky a jako trofej sbírá jejich obuv. Svalnatý Štěpán Pechar, svlečený do půl těla, se hodil na tuto roli znamenitě. Jeho oběť sehrála křehká Morgane Lanoue. Zpočátku zasněně bloumala po jevišti a nevěnovala mu větší pozornost. Svůdce se ji snažil zaujmout, neustále jí nadbíhal, ale ona odolávala. Ovšem ne nadlouho. Jejich tanec, čím dál tím více kontaktní, vyústil v dobytí vytoužené oběti i sundání jejích tenisek.
Závěrečné dílo Crimson Rain přiléhavě shrnulo téma kultu ženy v pojetí současných DekkaDancers. Štěpán Pechar si vybral šest tanečnic, které oblékl do nohavičkových kalhotek a asymetrických topů, odhalujících různé části těla podle libosti. Snažil se co nejvíce využít fyzických předností interpretek, kombinoval slovník klasického tance se svůdnějšími a agresivnějšími pohyby známými spíš z amerických videoklipů. Stejně jako u předchozích choreografií se jednalo o efektní a výborně provedený tanec bez hlubšího významu.

V programu jsme se mohli dočíst, že: „Pohled na ženu se liší v očích toho, kdo se dívá…“; z představení samotného ale vyplývá, že většina autorů má na ženu pohled dosti podobný: žena jako krásný tvor, sexuální objekt touhy, bez komplexnějších emocí. Což je při takovém množství choreografií přinejmenším jednostranné.

Noví DekkaDancers nejsou souborem v tom slova smyslu, jak si běžně taneční uskupení představujeme. Nevystupují ani netvoří společně, ale každý zvlášť, a ve svých dílech si podle potřeby tančí navzájem i s dalšími spřátelenými interprety. Vzájemné propojení a dramaturgie jednotlivých děl byla však v Ženě za kultem dosti slabá na to, aby fungovala jako inscenace se silným konceptem. Ze všeho nejvíce večer připomínal opožděnou vánoční besídku, kde kamarádi vystoupili se svými dílky před spřízněným publikem, které je velmi podporuje a nadšeně aplauduje.

Psáno z premiéry 28. prosince 2015, Nová scéna ND.

Žena za kultem, Křehký vrh
Choreografie: Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar
Hudba: Rone a Amon Tobin
Světla: Karel Šimek, Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar

Zlomený proud
Choreografie: Matěj Šust
Hudba: Philip Glass a Mika
Světla: Karel Šimek a Matěj Šust

L’Après-midi d’un faune
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Claude Debussy
Světla: Karel Šimek a Marek Svobodník
Kostýmy: Denisa Horová a Marek Svobodník