Zažít trapno s TrapARTEM
Nedostává se vám ve vašem životě trapasů nebo se chcete ujistit, že nejste trapní sami? Přijďte se podívat na „vernisáž“ umělecké skupiny TrapART. Premiéra inscenace Žité trapno! proběhla 14. června 2013 v NoDu.
Skupinu TrapART tvoří studenti 4. a 5. ročníku katedry pantomimy HAMU Kateřina Votočková, Andrea Waidingerová a Alexej Byček a režisér a částečně i performer Roman Horák. Umělci chtějí ztělesnit „momenty lidského života v jejich vesmírné trapnosti“. Začínají už na baru, nejdříve na pojízdném malém podiu hraje Byček na klávesy, Waidingerová na saxofon a Votočková zpívá píseň jako z pokleslé německé estrády, vystavená ve výloze z dřevěné konstrukce potažené igelitovou fólií, show moderuje Roman Horák. Všichni jsou bůhvíproč v plavkách a ve stejném úboru se posléze rozutečou mezi návštěvníky baru. S některými z nich komunikují, ale přes množství diváků a stále znějící hudbu není možné vše vidět a slyšet a patřičně si tak užít trapnost situace, která při interakci herce s divákem zpravidla vzniká. Trapno si ale dosyta užijeme v další „instalaci“, kterou představujeme my sami; v předsálí herci instalují jednotlivce i skupiny do různých pozic (například introvertní autorku této recenze do pozice holuba letícího ze střechy a držícího ceduli „You can touch“) a fotí je polaroidem. Když se na nás vyřádí, vystřídá všeobecné obavy z možného zatažení do hry krátká napínavá scénka s nebezpečným plyšovým medvědem, pod kterým se nakonec zbortí stůl.
Přestali jsme být vystavovanými objekty a stali jsme se diváky, a těmi už do konce představení zůstaneme. V divadelním sále sledujeme boj dvou žen o jednoho muže; vášnivá a „rajcovní“ Sandra (Alexandra Waidingerová) s přehledem válcuje ošklivku Helenu (Kateřina Votočková). Rozdíly mezi nimi jsou markantní v kostýmech i hereckém projevu, zvlášť v případě Sandry v černých šatičkách, která piští, kroutí se a posílá pusinky, bychom se možná spokojili s umírněnější verzí. Helena v neslušivých kraťasech a košili, s vycpanými rameny a obřími dlaněmi se za svůj kostým neschovává, a ač jí určitě pomáhá vystihnout roli, zvládla by to i s méně názorným outfitem. Je ovšem nutno podotknout, že v tomto nepraktickém oblečku v pohodě zvládá pohybové etudy s Alexejem Byčkem. V této scénce si můžeme užít groteskní trapné situace, které bývají součástí začínajících, nebo naopak nezačínajících milostných vztahů. Helena neví, jak muži vyjádřit svou náklonnost, on neví, jak ji má odmítnout a když se se Sandrou snaží o milostný rituál, působí oba občas neohrabaně.
Abychom trapasy jen nesledovali, ale ještě si je trochu na vlastní kůži užili, připravili nám herci překvapení v podobě toho, že se následující etuda odehrává na opačné straně, tedy za našimi zády, a my najednou nevíme, jak se máme poskládat, jak si otočit židle, chvíli celý ten zmatek trvá, až začne závěrečná část představení. Ta pokračuje v tématu mezilidských vztahů, ale veškerá sranda najednou končí. Jsme svědky dramatu milostného trojúhelníku, který tvoří žena (Waidingerová), její neatraktivní manžel v nátělníku a trenýrkách a šarmantní milenec (Votočková). Exaltované projevy vystřídá decentní, ale precizní vyobrazení vyhroceného manželského vztahu s neslavným koncem. Skvěle v této scéně funguje plechová, vzadu otevřená skříň, do které se můžou schovat právě „nepotřební“ herci i rekvizity, dá se na ní lézt, dá se na ní tančit a můžou se v ní v náznaku odehrávat scény, které zde fungují lépe, než kdyby se odehrávaly na scéně přímo před diváky. Trapno se autorům z této scény nějak vytratilo, paradoxně však byl tento výjev nejzdařilejší.
Pro odlehčení na závěr můžeme sledovat film, který má vyjádřit poselství skupiny TrapART. Se vztyčeným prostředníčkem nám sdělují, že chtějí bojovat „za svobodu svých gest“, pohupují se v plavkách na tyčích v tramvaji, parodují osobní výpovědi umělců. Ještě před tím nám ale dopřejí poslední trapnou chvilku, neboť film se promítá opět za našimi zády, navíc nevíme, jestli máme tleskat, nemáme tleskat, jestli se přijde někdo uklonit a jestli je to už opravdu konec… Nakonec se diváci postupně vytrousí ze sálu a celé představení jakoby vyšumí do ztracena. Je to ale konec adekvátní celému večeru, který TrapART pojal dost netradičně, od aktivního zapojení diváků po kreativní využití prostoru.
Vzhledem k názvu skupiny i představení a textu v programu je jasné, o co autorům jde; možná ale slibují víc, než ve skutečnosti nabídnou. Věřím, že většina diváků už zažila trapasy těžšího kalibru, než jaké nám TrapART předložil. Nebránila bych se ostřejšímu dávkování trapností – takových, ze kterých je člověku až fyzicky špatně a neustále si je musí v hlavě přehrávat. Jedná se ale rozhodně o nevšední večer plný překvapení, který stojí za vidění.
Psáno z premiéry 14.6.2013, Teatro NOD.
Realizace: Kateřina Votočková, Andrea Waidingerová a Alexej Byček
Super Vize: Roman Horák
Scene Art: Markéta Bodoriková
Music Art: Michal Hříbek
Video Art: Marek Brožek, Jakub Wagner
Projekt vznikl jako ročníková práce 4. a 5. ročníku Katedry pantomimy pražské HAMU.
Foto: Benn Murhaaya
Super Vize: Roman Horák
Scene Art: Markéta Bodoriková
Music Art: Michal Hříbek
Video Art: Marek Brožek, Jakub Wagner
Projekt vznikl jako ročníková práce 4. a 5. ročníku Katedry pantomimy pražské HAMU.
Foto: Benn Murhaaya
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace