Scéna divadla Alfred ve dvoře je známa především jako domov pro všechny ty „blázny a pokusitele“, kteří se snaží vydávat jinou cestou, než jaké jim předepisují divadelní konvence. Možná proto divák neholdující těmto směrům ztrácí ke své vlastní škodě do divadla cestu, a tak přichází o možnost vidět kromě pokusů i často velmi kvalitní inscenace, a to nejen české. Stalo se již jakousi tradicí dramaturgie divadla zvát průměrně jednou za cca čtyři měsíce zahraniční umělce a skupiny, které přiváží své produkce. Pravda, také to nejsou zcela konvenční kusy, nicméně až na výjimky oplývají kvalitou, a to po stránce koncepční i interpretační.
V loňské sezóně se opomněly Taneční aktuality zmínit o mexicko-polské inscenaci plné energického tance, vtipu a charismatických interpretů Kdo se směje mým strachům skupiny Cooperativa Gimnastica Mexico-Polaca Hernán Cortes. Tak alespoň lehká náprava dluhu. Představení plné vášní i vzpomínek se však z povědomí autorky tohoto článku dlouho nevymazalo. Méně už zaujal katalánský multimediální projekt skupiny Societat Doctor Alonsi Portréty aneb kdybych já byl..., který byl spíše ztraceným časem při sledování nehybné interpretky, a především při následné skoro vynucené diskuzi. No, ne vždy se zadaří.
Kdy však divák nemusí mít strach a kdy si může být jistý kvalitou pozvaného souboru, je ve chvíli, kdy u jeho názvu nalézá značku L1 DanceLab. Profilovou přehlídku práce tohoto maďarského tvůrčího týmu sedmi nezávislých tanečníků a choreografů bylo možno zhlédnout v první polovině roku 2007 právě v divadle Alfred ve dvoře. Kromě Marty Ladjanszki, která se stala laureátkou Ceny Jarmily Jeřábkové v roce 2006, se tak v ČR představili i další umělci jako Andrea Meszoly, Reka Szabo a Gyula Berger. Posledně jmenovaný je též autorem posledního hostujícího představení (27. listopadu 2008) v holešovickém divadle na ulici Fr. Křížka.
Dílo pod názvem Zero Ballet dávalo při lehké znalosti maďarské tvorby L1 DanceLab tušit, že tanci se nevyhneme, ba právě naopak. Vůbec maďarská představení zde hostující oplývají velkou tanečností, která ovšem nebývá jen sledem pohybů, ale je velmi koncepční, motivovaná a opodstatněná. Zero Ballet bylo střídání současné taneční techniky a velmi rytmizovaných pasáží, zahalené do provokativních akcí, nálad a gest. Pět tanečnic vytvářející napětí v podtextu velmi sexuální ve vztazích samy k sobě navzájem. Objevování skrytých tužeb i fantazií však nebylo pojato popisně, spíše symbolicky a velmi kontrastovalo s asexuální formou kostýmu. Cílem představení bylo dle programu „zmapovat průsečíky mezi dvěma na sobě nezávislými obory, videem a tancem“. To se sice projevilo jako nepodstatný detail, bez kterého by se divák i obešel, ale celkový dojem z díla byl více než příznivý. Zajímavý tanec s dobrou interpretační kvalitou i koncepcí, používání zpěvu a slova jako dalšího způsobu vyjádření prezentovalo tanečnice jako připravené pro divadlo po všech stránkách a Gyula Bergera jako velmi nadaného choreografa a režiséra.
Můžeme jen děkovat produkci Motusu, že se ve svém výběru hostů nespoléhá na ošidnou kvalitu soutěže Aerowaves nebo doporučení jejích porotců, tak jak tomu bývá u „evropských laboratoří“ na festivalu Tanec Praha. Jak je vidět, současný evropský tanec nejsou jen sóla podle šablony a existují i vícečlenné skupiny mladých tanečníků. A jak je vidět, tančit se dá v různých divadlech po Praze.
Baletoman
Tak jestli jste viděl Louskáčka jako krasobruslařskou show, tak jste hlavně vůbec neviděl balet, takže to moc nevypovídá…Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci