Punková pantomima Na malé scéně divadla Alfred ve dvoře se v rámci festivalu 23.března 2007 odehrálo představení, které už lze pomalu označit za repertoárové. Název Metamorphósis famfuláre udává zcela jasně, že náplň představení nebude vážná. Metamorphósis je improvizované představení, ve kterém jeho dva aktéři rozvíjí v dokonalé souhře své nápady, jak obohatit českou pantomimu, která tolik trpí fialkovským komplexem, aby se stala nejen atraktivní, ale i moderní, nebo možná spíš postmoderní v pravém slova smyslu. Improvizace jde po tématu předem daném, tedy běžným způsobem jak se odehrávají jiná improvizovaná představení, ať divadelní, taneční nebo třeba pantomimická. V tomto duchu pak lze Vojtu Švejdu (mima) a Jana Kalivodu (hudebníka) označit za znalce svého oboru, protože to se pozná především v improvizaci. Využívají pohybové respektive zvukové prostředky, ve kterých je patrná technická – profesní vyspělost, napomáhající k dosažení nového pojetí umění.
Metamorphósis famfuláre rozhodně nepatří pouze mezi tzv. inscenace pro přátele herců, jak by se mohlo na první pohled do programu zdát, a jistě dokáže zaujmout zcela náhodného diváka. Ta, které proběhla na Malé inventuře, byla příjemná a dokonce se oprostila i od přehnané interakce s diváky, ke které se často jiní improvizátoři z různých důvodů uchylují. Velmi vkusně se oba aktéři vyrovnali se zvolenými i náhodnými tématy, včetně scénické kompozice celého prostoru. Každá improvizace samozřejmě tendenčně sklouzává ke klišé. Zde ovšem byly prázdné divadelní fráze dostatečně krátké a navíc jejich postřehnutí už zabraňovala další akce.
Na vlně sympatické energie utekla více než hodinka jako voda, navíc prodloužená o malý koncert v punkovém duchu.
Nekrolog, za kterým už není cesty Oproti nekonkrétnosti improvizované punkové pantomimy byl ten skutečný obraz punkových dýchánků zobrazen v reálné antiiluzivní studii světa. Harila je závěrečným dílem trilogie Drei farben. Autorská tvorba Nejhodnějších medvídků je plná různých konkrétních zobrazení světa a pojmenovávání jeho problémů. Jejich představení definitivně uzavíralo týdenní program festivalu nedělním večerem 25. března 2007v NOD. Roxy.
Zde se jakémukoliv snění dostalo zcela jasného pojmenování výběrem ze 2571 sprostých slov použitých použitých k lyrizaci textu jistě oprávněně jeho autorem Helmutem Kuhlem. Drsný je život nejen člověka, ale i pankáče nebo gorily. Proto mají k sobě dva posledně jmenovaní tolik blízko.
Zcela jasný a poměrně dobře vypointovaný příběh o pěti nezávisle žijících stvořeních božích: Čtyři z punku (a pes, ovšem pouze v krátké epizodní roli nemá nárok být započítán) a jedna gorila. Ti čtyři se za doprovodu německé punkové hudby usnesli, že gorila potřebuje ke svému kroku do dospělosti horký písek a udělali vše proto, aby ji do toho písku dostali. Je vlastně dobře, že si nakonec příroda pomohla sama a uzavřela kruh, který se začal kreslit na začátku. Jen možná těch sociálních filozofií o světě, aby se snad obhájilo budoucí jednání před publikem, bylo v začátku moc a působily šroubovaně.
Celé představení je velice povedeným zobrazením myšlenek, které se odehrávají v hlavách představitelů tohoto socio-kulturního hnutí a zobrazením absurdního jednání lidí, jejichž život funguje jako protiklad toho, co lze označit za život běžný. Takže pak už záleží jen na vás, jaký život si vyberete. A taky záleží, co snesete.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace