Za dveřmi 2018 aneb To nejlepší z festivalového zápisníku – část první

Kamchatka. Foto: Adéla Vosičková.

Autor Tereza Marková

Letošní desátý ročník festivalu pouličního divadla Za dveřmi již tradičně nabídl bohatý program se zastoupením českých a zahraničních umělců. Zájemci mohli od 16. do 19. července v odpoledních a večerních hodinách zhlédnout a účastnit se různorodých performancí pouličního charakteru. Letos šlo zejména o kolektivní improvizaci, akrobacii, klauniády, hudební vystoupení, efektní cirkusová čísla a vzájemné mísení těchto žánrů. To vše v ideálních prostorách areálu Průmyslového paláce na Výstavišti v Holešovicích. 

Festivalový program zahrnoval soubory či jednotlivce, které mohli diváci znát již z předchozích ročníků. Byl to například Adrian Schvarzstein, V.O.S.A. Theatre, Hombres, La Sbrindola či dámské trio Holektiv a žongléři Bratři v tricku. Stejně jako v předchozích ročnících si návštěvníci mohli v Loutkovišti vyrobit loutky z přírodních materiálů, navštívit snový a fantaskní CabinetFatalia nebo se zúčastnit workshopů. Pro tento rok si přichystal soubor Long Vehicle circus chození na chůdách a španělský soubor Kamchàtka workshop kolektivní improvizace, jehož výsledný tvar byl prezentován poslední den festivalu jako regulérní součást programu.

Festival vyniká uvolněnou a příjemnou atmosférou a po celou dobu jeho konání se jeví jako dobře organizačně zvládnutý. Oproti loňskému ročníku se okolí Výstaviště zdálo liduprázdnější, než je v prázdninovém období běžné, a přímá účast diváků na festivalu slabší. Nicméně stále platí, že jejich počet se ustálil někde v rozmezí 150–200 diváků za den, přičemž se přirozeně vytvářel jeden menší, proměnlivý dav, který se během dne přesouval po areálu z místa na místo dle aktuálního programu.

(Od)vážná improvizace v centru města

Festivalová zahajovací tradice v podobě průvodu z centra Prahy na Výstaviště zůstala zachována díky  souboru Kamchàtka a jeho stejnojmennému improvizačnímu představení. Je to úkol poměrně nevděčný. Nijak široké publikum se na startu průvodu nesešlo, a tak si osmičlenný soubor musel své diváky během cesty najít a získat sám. Kamchàtka řeší problematiku migrace, hledání (sebe sama i druhých) a poznávání okolního světa. Jejich hra je založena na nonverbální kolektivní improvizaci a interakci s publikem. Osm postav oděných v tmavém oblečení jednoduchých střihů se s kufrem v ruce objevilo v dolní části Václavského náměstí, na Můstku. Herci reagovali na to, co jim bylo v centru Prahy k dispozici. Zaměřovali se tedy na projíždějící auta, venkovní restaurační posezení, dělníky, kolemjdoucí nesoucí deštníky nebo kufry atp. 

V den zahájení festivalu odehrál soubor představení ještě jednou v podvečerních hodinách, tentokrát za účasti většího počtu diváků, již v areálu Výstaviště. Koncepčně zůstalo představení stejné, jiné prostředí ovšem nabízelo jiné možnosti, více diváků, více interakce. Herci v rámci improvizace objevují nová místa ve světě, v němž se ocitli. Obdivují přírodu, zvířata, reagují na lidské vymoženosti jako skateboardy, kola. Největším překvapením pro všechny byl okamžik, kdy se herec, a následně celý soubor i někteří diváci, odhodlaně vrhl do fontány pro minci, kam ji odhodil kolemjdoucí. Soubor šel ale ještě dál a nebál se zastavovat auta na silnici a v závislosti na reakcích řidičů do aut nasednout a odjet s nimi.

Kostýmy měly zobrazovat neutrální či nepřímo určený časoprostor, nicméně velmi připomínaly období 40.–50. let, a s účesy, pokrývkami hlavy a celkovou stylizací postav se nabízel vizuální odkaz k historické tragédii holokaustu. Tento dojem silně podpořil moment, kdy herci z kufru začali vytahovat černobílé fotografie (nejspíše) svých předků a pohledem dávali najevo, že je přijeli hledat.  

Drzý klaunský temperament 

Neodlučitelnou složkou pouličního divadla a zábavy vždycky byla a budou klaunská vystoupení. Ta letošní hodnotím velice vysoko a právem se řadí k tomu nejzajímavějšímu, co bylo možné na festivalu vidět. Postarali se o ně dva pouliční klauni, Adrian Schvarzstein s vystoupenímiThe Greenman a Dans a Jose Torres, vystupující pod jménem Enano, s klauniádou LibertEnano. 

Oba jsou energičtí a provokativní. Živelný temperament pramení z jejich původu. Enano je Portugalec tělem i duší a Adrian se narodil v Argentině, vyrůstal v Itálii, studoval v Izraeli a Belgii a nyní žije ve Španělsku. Sám žertuje o tom, že už vlastně ani neví, odkud pochází. Energii projevují zejména na začátku svých klauniád, kdy lákají kolemjdoucí, aby přišli blíže. Pobíhají všude kolem, na všechny pokřikují. Provokují tím, že kradou maminkám kočárky, miminkám zaměňují hračky, dospělým pivo, telefonují cizími mobilními telefony, zkrátka udělají všechno pro to, aby si získali pozornost lidí a ti zhlédli jejich show. Oba klauni sami ovládají i hudební složku, Enano na dálku spouští známé popové písně a Adrian má pro výstup připravený vlastní dřevěný vůz s melodií na kličku. Jejich klauniády mají stanovenou rámcovou strukturu, ale založeny jsou z velké části na interakci s publikem, jsou tedy proměnlivé a každé uvedení představuje pro performera i publikum jiné obohacení.

The Greenman je pouliční show, kterou zcela ovládá zeleně oblečený mužík na koloběžce. Ke svému představení využívá dopravního ruchu a všeho, co jen klasická křižovatka nabízí. Zastavuje dopravu, otevírá lidem dveře od auta, kufry, polévá přední skla vodou, zdržuje provoz na přechodech pro chodce a na koloběžce závodí s auty. Improvizované gagy se tu nabalují jeden na druhý a výborně fungují. Někteří řidiči s úsměvem přihlížejí, pobaví se společně s ním a odjedou, jiní zběsile troubí a nadávají. Spontaneita všech zúčastněných zde určuje směr celého vystoupení. Pouliční klauniáda Dans je kusem o poznání klidnějším. Adrian v ní představuje tanečníka Juana hledajícího svou taneční partnerku. Tu si vybere samozřejmě z publika, a spolu s ní i několik dalších diváků, které mnohdy až triviálně úkoluje a zaměstnává. Využívá zde situační komiky a celý výstup od začátku do konce stojí na divácké vnímavosti a spolupráci při tvoření komického příběhu.

Enano se více zaměřuje na dětské publikum, jeho klaun je barevnější, hravější a rozmanitější v obsahu. Ve své klauniádě LibertEnano pracuje s tématem lásky k lidem i zvířatům, ale i terorismu ve světě a smrti. Téma smrti je v divadle zaměřeném na dětského diváka celkově opomíjeno a mnohdy může rodiče pohoršit, ale je všudypřítomné, dětský svět nevyjímaje, není důvod se mu tolik vyhýbat. Enano svou téměř hodinovou klauniádu zakončuje upřímným proslovem. Odhaluje divákům sebe (doslova; klaun končí svůj výstup oděn pouze do barevných trenýrek), svůj život, v němž dělá to, co miluje, a vyzdvihuje důležitost rodiny a vzájemného respektu ve světě.  

Psáno z festivalu Za dveřmi 2018, 16. – 19. července, Výstaviště Holešovice.

Kamchàtka
Námět a režie: Adrian Schvarzstein
Premiéra: 2007 The Greenman, Dans
Námět, režie, účinkuje: Adrian Schvarzstein LibertEnano
Námět, režie, účinkuje: Jose Torres