Y/why – Poslední dílo z Kunešova triptychu se bere příliš vážně

Y/why. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Když Václav Kuneš začátkem loňského roku, několik měsíců po uvedení EVER (recenze zde) a WHERE (recenze zde), ohlásil odchod na sabatikl, rezonovalo to jak v taneční komunitě, tak v mainstreamových médiích. Umělecký šéf souboru mluvil o tom, jak obrovský je tlak uvádět každý rok dvě premiéry. Svůj plán přitom musí dodržet, protože uskupení funguje částečně z veřejných peněz. Mezitím měl ještě premiéru dokument s jednoduchým titulem Václav Kuneš, který mapoval mimo jiné i práci na díle WHERE s Helenou Arenbergerovou, která za svůj výkon dostala Thálii. 

Nyní už je choreograf zpět v tvůrčím procesu. Volno chtěl podle svých slov využít mimo jiné k tomu, aby si ujasnil, co chce svou tvorbou komunikovat tak, aby se neopakoval. Tentokrát se tedy pustil do na první pohled banálního, ale možná právě proto hlubokého tématu: Co vše může stát za otázkou „proč?” a co všechno může takový dotaz způsobit? „Někdy je dobré zamyslet se, než na otázku ‚proč?‘ odpovíme, i než se zeptáme,“ sdělil publiku před samotným představením. 

Y/why je dílem pro tři tanečnice a dva tanečníky: Veroniku Tököly, Elišku Jirsovou, Elišku Hulínskou, Filipa Staňka a Michala Tomana. Působí tajemným dojmem, který přetrvává po celou inscenaci. Nad scénou visí vyklenutá plachta s potiskem připomínající hvězdnou mlhovinu. V její dolní části je vystřižený obdélník, který se tvarově zrcadlí na podlaze v podobě jakýchsi dveří, rovněž galakticky pomalovaných. Tanečníci mají vlasy nasprejované na stříbrno, na sobě mají široké kalhoty ve stejné barvě a černé sako s kruhovým otvorem na zádech, opět s potiskem připomínajícím výjevy z vesmíru. 

Vizuální odkazy na vesmír ukazují, jak hluboká může tato častá otázka předškolních dětí být. Možná, že když se budeme ptát „proč?“ dostatečně dlouho, dojdeme až k velkému třesku a zjistíme, že na každé „proč?“ neexistuje uspokojivá odpověď. Nebo se podíváme do očí něčemu, co nejsme schopni unést. 

Hutnou atmosféru umocňuje znepokojivá elektronická hudba, do níž se občas zatoulá šum znějící jako ruch ulice, něco, co zní jako střelba, nebo nezřetelné promluvy. Choreografie zůstává poměrně konzervativní, ale solidní. Pracuje s principy, které jsou v současném tanci často využívané, jako je kontrast mezi kontrakcí a uvolněním, práce s pohybovou energií těla a floorworkem. 

V duetech se občas objevují také zvedačky, příjemné jsou zejména ty, v nichž účinkuje Filip Staněk, který na jevišti vyniká jemností a fluidností svého pohybu. Zvláště duet s Veronikou Tököly je nesmírně povedený; skrze fyzickou i emoční tenzi, kdy například jeden druhého drží za zápěstí, dostává zajímavý až erotický náboj. Všem tanečníkům lépe svědčí druhá polovina inscenace, kde dochází k lehkému zvolnění tempa, a oni tak dávají vyniknout svým pohybovým kvalitám s větším důrazem na detail. 

Celkový dojem však kazí zvláštní práce se zmiňovanou rekvizitou v podobě visící plachty a dveří. Těžko říct, zda se jedná o práci scénografa Hynka Dřízhala nebo o ideu samotného Kuneše, kterou výtvarník pouze naplnil. Chvíle, kdy tanečníci berou dveře do ruky, oddělují z nich dva rámy a dramaticky se s nimi pohybují po jevišti, působí příliš přepjatě. Nepřidává tomu ani přehnaně dramatický výraz tanečníků, který si drží v podstatě po celé představení. 

Podobně rozpačitou službu dělá Y/why visící plachta, kterou zhruba v polovině inscenace tanečníci uprostřed scény roztáčí, různě procházejí otvorem v ní a zase se vracejí, chvíli tancují před plachtou a pak zase za ní. Má zřejmě symbolizovat jakýsi portál, možná předěl mezi světem před otázkou a po otázce, ale při projití tímto portálem nedochází v tanečním projevu nebo atmosféře na scéně k žádné dramatické změně, a tak není úplně jasné, co má být smyslem tohoto řešení. 

Podobně, jako se pracuje s textilií, si tanečníci svlékají a zase oblékají svá saka, nakonec si jej jedna z tanečnic obléká onou vystřiženou dírou na zádech přes hlavu. I tento kus oblečení využívají podobně jako visící plachtu, coby portál. Opět ale chybí nějaká významnější gradace, která by podtrhla, že se jedná o signifikantní přechod. 

V poslední čtvrtině budí inscenace hned několikrát dojem, že bude brzy končit, jen aby pak následoval další výjev. Choreografie, která není v zásadě špatná, tak v důsledku působí jako náhodný sled scén. Nemění se příliš ani dramatické tempo inscenace, to udává především dobře zvládnutý světelný design. 

Nejvíce ze všeho asi Y/why škodí to, jak nesmírně vážně se bere. Celá inscenace se bez jediného vydechnutí tváří extrémně dramaticky, paradoxně tak moc, až je to téměř groteskní. Neznamená to, že celé dílo má být jedna velká řachanda, nicméně přílišná upjatost může očividně napáchat škody. Tím spíš, když na stránkách souboru stojí, že půjde o „vtipnou, cynickou i rozbitou realitu“. Je to nešťastné, protože prvotní choreografova myšlenka, která je v díle patrná, je nosná, a tanečníci, které má Kuneš k dispozici, jsou velmi kvalitní. Zásadní událost sezony hned z jejího kraje dle mého názoru nepřichází a budeme si na ni ještě muset počkat. 

Psáno z premiéry 9. září 2024 v Divadle La Fabrika. 

Y/why

Choreografie: Václav Kuneš

Tanečníci: Veronika Tököly, Eliška Jirsová, Eliška Hulínská, Filip Staněk, Michal Toman

Hudba: Exhausted Modern

Dramaturgie: Lucie Němečková

Scénografie: Hynek Dřízhal

Lightdesign: Karlos Šimek

Design kostýmů: Olo Křížová

Výroba kostýmů: Jana Štajner

Rigging: Jan Kohout

Produkce: Anna Borovská

Koprodukce: Divadlo La Fabrika