When the Bleeding Stops – Osvobozující a léčivá moc tance

Tuto reflexi jsem původně vůbec neměla v plánu psát. Do divadla jsem doběhla na poslední chvíli a jen matně si vybavovala, co mě dnes večer v té festivalové a premiérové smršti čeká, anotaci jsem si nestihla přečíst… When the Bleeding stops mě však svým společenským apelem natolik oslovilo, že jsem ještě z hlediště napsala šéfredaktorovi, že bych se k viděnému ráda vyjádřila.

13. 6. 2024 recenze

When the Bleeding Stops. Foto: Tale Hendnes.

Autor Daniela Machová

Přitom vše začalo poměrně nenápadně až obyčejně. Islandská tanečnice Lovísa Ósk Gunnarsdóttir ve středních letech stojí na bílém koberci a vypráví o své taneční kariéře. Bere to vskutku od kolébky, kdy se dozvídáme, že ve čtyřech měsících prodělala zánět středního ucha, ve čtyřech letech ustavičně nutila své rodiče sledovat její taneční pokojíčkové kreace, kterým unikli, až když ji přihlásili do taneční školy. Následuje studium ve Stockholmu a šestnáct let v Iceland Dance Company. Je vtipná, umí zaujmout, své historky ilustruje patřičnými pohybovými kreacemi. Čekáme, kdy přijde zlom. Logicky jej v kariéře tanečnice způsobuje zranění, které ji na nějakou dobu zcela omezí v pohybu, k němuž si ale nachází znovu svou cestu. S respektem k momentálním fyzickým indispozicím rozhýbává své údy na písničku, která ji při procházce vytanula na mysli. Z této drobné kratochvíle, která jí zlepšila náladu a odplavila nevybouřené emoce, se stává denní rituál.

Jeho význam se naplno projeví, když je u gynekologa vystavena tváří v tvář nevyhnutelné budoucnosti, která je však společností tabuizována, a přitom důkladně neprozkoumána – MENOPAUZE. Pátrá na internetu, ptá se žen v okolí. Utvrzuje se v přesvědčení, že tato životní etapa činí ženy v západních kulturách stále akcentujících mládí, výkon a krásu nepoužitelnými, nepotřebnými ba dokonce „neviditelnými“, což demonstruje podřepnutím k pokojovým květinám, které jsou vystaveny v rohu koberce. Toto nastavení nehodlá akceptovat a nechá ony ženy promlouvat, jak jinak než tancem.

Obrací se na své blízké z taneční i netaneční branže s prosbou o splnění drobné výzvy – zachytit na mobil svůj spontánní taneční projev na píseň, která demonstruje jejich momentální emoční naladění. Stáváme se tak najednou svědky intimních výpovědí, vstupujeme do jejich obýváků a vidíme, jak se ze z počátku kontrolovaného stydlivého pohybu ženy uvolňují a osvobozují. Když jdou vypnout nahrávání, vidíme slzy jedné z nich, druhá konstatuje, že ji rázem přešel vztek, který jí předtím zmítal.

Domácí videa pak postupně zaplňují stěny jeviště Ponce, vidíme ženy různých národností, jež spojuje stejný úděl. Ba co víc. Znenadání se na scéně zjevuje dáma z videa a oddává se svému tanci. Z pohybů je patrná předešlá taneční zkušenost. Postupně se k ní přidávají další a další divačky, které seděly v přítmí hlediště a nyní jejich tváře z nahrávek poznáváme. Videoprojekce zhasínají a kužely světla zabírají pouze jejich autentický projev. Překonaly stud, jsou samy sebou, šťastné, sebevědomé a VIDITELNÉ. Obzvláště ty, pro které byl tento projekt první jevištní zkušeností, si zaslouží obdiv za vykročení z komfortní zóny do neznáma.

Ticho, tma, potlesk…a pocit, že se mi chce také tančit. Znovu se rozezní hudba a rozjíždí se spontánní diskotéka, do které se zapojuje polovina diváků z hlediště. Radost, úleva, Loríso, díky!

When the bleeding stops je dalším z hodnotných participativních projektů, které poukazují na to, jak tanec může zkvalitnit náš život. Že je cenným prostředkem inkluze vyčleněných jedinců do společnosti, ať už se jedná o ženy procházející obdobím přechodu, osoby bojující s Parkinsonovou nemocí (projekt Dance Well) či nově například jedince ve výkonu trestu (West Side Story, které uvedl Zdeněk Prokeš v příbramské věznici). Ačkoli je tématem představení menopauza, dokáže oslovit nejen ty, co touto fází zrovna prochází. Jak vyplynulo z následné diskuse, podněcuje k větší empatii a rezonuje i u stárnoucích mužů (kterých tedy pravda v hledišti nebylo mnoho).