Wheeldonova Popelka v aréně londýnské Royal Albert Hall

Popelka (Alina Cojocaru, Isaac Hernandez). Foto: Laurent Liotardo.

Autor Zuzana Rafajová

Popelka se na baletních jevištích objevila již v 19. století, kdy patrně nejstarším tanečním zpracováním byla inscenace v choreografii slavného Louise Duporta ve Vídni v roce 1813. Další významnou, jakkoli dnes již zapomenutou verzi přidal Marius Petipa spolu se Lvem Ivanovem a Enricem Cecchettim v roce 1893, v níž Pierina Legnani poprvé na scéně provedla virtuózních dvaatřicet fouettés en tournant. První Popelka s hudbou Sergeje Prokofjeva, který byl o partituru požádán po obrovském úspěchu jeho Romea a Julie, byla poprvé uvedena v Moskvě roku 1945 v choreografii Rostislava Zacharova, kdy libreto, vycházející z pohádkového příběhu zpracovaného mimo jiné Charlesem Perraultem nebo bratry Grimmovými, napsal Nikolaj Volkov a hlavní roli ztvárnila Galina Ulanova.

Christopher Wheeldon svou verzi vytvořil v roce 2012 pro Het National Ballet (Nizozemský národní balet) a vysloužil si za ni toho roku Benois de la Danse (o tři roky později přibyla další za jeho Shakespearovu Zimní pohádku). English National Ballet po jeho inscenaci sáhnul v loňské sezóně, kdy ji mimo jiné uvedl i v londýnské Royal Albert Hall a na její rozlehlé kruhové scéně přivedl k životu vskutku velkolepý obraz.

Wheeldonovy dějové balety se vždy vyznačují propracovanou výtvarnou stránkou, kostýmy a scénografií (Julian Crouch) počínaje a světelným designem (Natasha Katz) konče, a nejinak je tomu i tentokrát. Kulisy jsou ve své podstatě velmi jednoduché, ale účelně se s nimi pracuje a za pomoci projekcí na sebe zadní plán bere tu podobu královského tanečního sálu, tu kouzelného stromu u hrobu Popelčiny matky. Inscenace ve výsledku sice je opulentní, efektu se však dosahuje nenápadně, jakoby mezi řečí, a to i v nic neodpouštějícím prostoru kruhové arény, která je zaplňována v některých výjevech speciálně pro toto uvedení znásobeným sborem (patrno zejména v plesové scéně či tanci alegorických ročních období).

Choreograf si přivzal na pomoc libretistu Craiga Lucase a společně vytvořili nové, mírně upravené libreto známého příběhu o dívce a ztraceném střevíčku. Nejpatrnější a také nejzdařilejší je pozornost rovnoměrně rozprostřená mezi Popelčin a princův příběh, kdy se oběma věnuje dostatek prostoru, díky čemuž se divák může s oběma protagonisty lépe ztotožnit a pochopit jejich sociální a rodinné zázemí.

V úvodním krátkém prologu tedy vidíme malou Popelku, které uprostřed bezstarostného dětství umírá na souchotiny milovaná maminka (i v malé roli výrazná Stina Quagebeur), i prince Guillauma s kamarádem Benjaminem šermující s dřevěnými meči, dokud jim klukoviny nezatrhávají královští rodiče upomínající prince jeho povinnostem. Prokreslenější jsou rovněž vztahy v nové Popelčině rodině. Dívka není od počátku mírný beránek, ochotný nechat si vše líbit, ale příchodu nové matky se s takřka pubertálním vzdorem brání (jakkoli je bolest ze ztráty jednoho rodiče i po letech pochopitelná), macecha je stále jízlivá a prospěchářská, nedá se však říct, že by byla nutně zosobněním veškerého zla. Z Popelčiných dvou sester je rozmazlenější a zlomyslnější Edwina (Emma Hawes), zatímco naivně důvěřivá Clementine se zdá být spíše ve vleku událostí, kterým neumí pořádně vzdorovat.

Oproti běžným zvyklostem se princ se svou pozdější vyvolenou nepotkává na plese, nýbrž již o pár dní dříve, kdy spolu s Benjaminem roznášejí pozvánky na slavnost. Jenomže zatímco Benjamin přichází do Popelčiny domácnosti jako šlechtic v princových šatech, samotný budoucí panovník se do ní vetře coby deštěm zmáčený žebrák, kterého dobrosrdečná dívka nechá ohřát u krbu, za což ji mladík naučí prvním tanečním krokům.

Na ples ale samozřejmě Popelka nesmí (je otázkou, zda to jejímu otci není trochu divné, že svou vlastní dceru nechává doma, když jej ostatní ženy domácnosti táhnou k zámku), uchyluje se proto k matčině hrobu, kde se z kouzelného stromu vyjevují fantastická stvoření oživlých kaštanů, skřítků i bílých jeřábů a spolu s alegorickými postavami ročních období jí přinášejí světlo, štědrost, kapku tajemství a ladnosti. Z jejich středu se pak dívka vynořuje již oblečená v šatech jakoby pokrytých plátkovým zlatem a jasně třpytivých střevíčcích a za pomoci efektně stvořeného kočáru s šestispřežím ujíždí k princi.

Na plese se zatím následník trůnu marně vyhýbá všem vdavekchtivým, ať už Popelčiným sestrám, nebo cizokrajným princeznám ze Španělska (Crystal Costa), Ruska (Alison McWhinney) i východoasijského Bali (Jia Zhang), k jejichž tanci zní hudba přesunutá ze třetího jednání baletu (výběr z 1. scény třetího dějství Hledání Popelky), během níž povětšinou princ už pátrá po své vyvolené. Zde se zdá, že nemá štěstí, na rozdíl od Benjamina, který očividně našel (vzájemné) zalíbení v neobratné, ale upřímné Clementine. V tom se však objevuje neznámá se zlatou maskou na očích, jiskra (už podruhé) přeskakuje, zlatý střevíček padá z nohy a po všech dalších strastech se princ s Popelkou shledávají ve šťastném objetí.

Christopher Wheeldon své Popelce (v originále Cinderella) přidal dimenze díky větší pozornosti k trojrozměrnosti postav, užil si fantastické výjevy z jiných světů, ústřední protagonistce přiřkl čtyři průvodce osudu tahající za nitky života, a opepřil příběh i o odlehčující komické prvky, aniž by využil těch primárně se nabízejících – jako je třeba proměna sester a/nebo macechy do travesti rolí. Za všechny nelze nezmínit do posledního písmene inkluzivní scénu zkoušení ztraceného střevíčku, jíž se účastní beznohá tanečnice, kaštanové stvoření i rytíř ve zlatém brnění (pokud by šlo tedy princi jen o barevnou shodu, mohl by být podle mě nadmíru spokojen). Jeho vyprávění povětšinou bezproblémově plyne, druhé jednání plesu však v mých očích natahuje přespříliš (již byly zmíněny přesuny v partituře z posledního jednání právě sem) a komický výstup podnapilé macechy sápající se po skleničkách sektu je, jakkoli si jej Tamara Rojo bez uzardění užívá, dalším nadbytečným prodloužením. Naopak přidaná romance a happy end mezi Benjaminem (charakterově i tanečně vynikající Jeffrey Cirio) a Clementine (roztomile krátkozraká Katja Khaniukova) potěší, zejména když jsou její protagonisté společně tak rozkošným způsobem k sežrání.

Hlavních rolí se zhostili Isaac Hernández a Alina Cojocaru, a je to zejména balerína, která svým nepolapitelným kouzlem ovládá veškerou scénu. Její jiskřivé charisma, rozzářené oči a prostá jevištní přítomnost k ní bezděčně přitahují pozornost a její absolutní, bezprostřední přirozenost v každé emoci je dokonale odzbrojující, stejně jako samozřejmě krystalicky čistá taneční technika a muzikalita. S Hernándezem pak (na rozdíl třeba od Romea a Julie přenášeného před několika týdny) tvoří vyrovnaný, harmonický pár hodný pohádkové poetiky, šťastných konců, a pokud neumřeli, žijí dodnes.

Psáno ze záznamu uveřejněného 8. – 10. června 2020.

Popelka (Cinderella)
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Sergej Prokofjev
Libreto: Craig Lucas
Scéna a kostýmy: Julian Crouch
Světelný design: Natasha Katz
Projekce: Daniel Brodie
Dirigent: Gavin Sutherland
Premiéra: prosinec 2012