What’s happening? aneb Ciťte se, jak chcete, a kultivujte to!

What’s happening? (Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc). Foto: Archiv.

Inscenace je v zásadě osobní výpovědí o sociálně-ekologicko-kulturních tématech. Je to hra ve hře, v níž asociace volně plynou, sarkasmus a úzkost se překrývá s apelem a performance s inscenovanou diskusí. Hned v úvodu vybírají dvě Sáry od diváků papírek s anketou, který každý příchozí dostal při vstupu do sálu. Poté obě herečky neuroticky běhají a hledají jedna druhou. Ta, která se ocitne na scéně, se ujišťuje, zda všichni odtrhli ústřižek a hlasovali: buď pro striptýz, nebo pro přednášku o klimatické změně. Odehrává se performance o tom, co se děje teď a tady. Dívky se snaží dohonit jedna druhou. Když se jim podaří, aby se obě ocitly na scéně zároveň, zjistí, že jsou ve spodním prádle a rychle si přes sebe přehodí huňaté kožichy. Začíná non-verbální pohybová mini-show za doprovodu projekce o včelách, při níž kožichové duo vytváří jakousi abstraktní symbolickou interakci mezi dvěma živočichy. Poté si obě stoupnou před diváky, před sebe umístí zářivky obalené umělými zelenými listy a začnou střídavě mluvit česky a anglicky, aby jim všichni diváci rozuměli. Ptají se jich i sebe navzájem, jak se dnes mají, a samy sobě i všem přítomným odpovídají, že to, jak se dnes cítíme, je naše věc a to, co se odehrává v našich životech, je soukromý byznys každého z nás. Nejdůležitější ze všeho prý je uvědomit si to, co cítíme, a přijmout to. Dozvídáme se, že vše, co se děje, je „okay“. Máme se cítit, jak chceme, a naším úkolem je to podle podání obou hereček kultivovat.

Postupně se rozvíjí imaginativní hra, při které do sebe performerky skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Inspirovány přístupem Alejandra Jodorowského se volně pohybují mezi různými symboly, chtějí rozehrát divákovu fantazii a pak mu dát prostor, aby ji sám mohl rozvíjet. To se děje několika způsoby. Uprostřed scény se například ocitne velké množství rozličných, volně poházených květin a dívčí duo ve spodním prádle kolem nich animálně křepčí. Jedna po druhé skáče do květin, živočišně se smějí. Po válení se v nich je postupně kolem svého těla začnou obmotávat a rozmisťovat je nejen podél svých končetin, ale i do spodního prádla a na intimní místa. Balancují tak na hraně ozdravného rituálu ve jménu ekosystému a lasvicity (chaotické animality, smyslnosti generující chaos).

Dalším příkladem „kultivace“ je hra s bublinami z bublifuku, které jedna Sára vyfoukne a má ji pak za úkol ve vzduchu kultivovat foukáním, zatímco druhá jí do toho zpívá. Je sice jasné, že bublina po chvíli praskne, to však nic nemění na víře v úspěch, kterou do celé akce obě dívky projektují. Lidská kultivace zde vyznívá jako posměch nebo ironizování všeho našeho životního snažení a pachtění.

Vydatná práce se světly, velké množství zářivek, blikající disco světla i barevné diody. Asi tak by se dal charakterizovat užitý light design v rámci inscenace. V mnohém to všem přítomným nastavuje zrcadlo. Jak jsme my sami účastni a zapojeni do plýtvání s energií? Performerky tuto skutečnost v inscenaci komentují, provokativně zmiňují, že viděné představení vydá za 80 praček a to nejlepší, co můžeme udělat pro šetření s energií, je nedělat žádné představení a jít spát. Ve spánku totiž šetříme svoji energii, stejně jako energii naší planety, nic nevyžadujeme a nic neodebíráme. Poté si lehnou a spí a v celém sále zavládne na několik okamžiků naprostá tma. Tato etuda je silná svou myšlenkovou pravdivostí, ale v divadelním prostoru vyzní kvůli absenci sdělné akce naprázdno.

Asi nejpůsobivějším momentem je závěrečný striptýz a přednáška. Úvodní hlasování dopadlo tak, že 34 lidí hlasovalo pro striptýz a 23 pro přednášku o klimatických změnách. Tvůrčí duo se však rozhodne, že předvede obě čísla, protože 23 lidí je dosti početná menšina, která by neměla být ošizena a i její přání má být splněno. Performerky navrhují, že během striptýzu může těchto 23 lidí zavřít oči a většina, která hlasovala pro striptýz, si naopak může zacpat uši, aby nebyla rozptylována přednáškou.

V popředí stojí Sára Šimek Arnstein, v rukou drží počítač a předčítá nezáživný anglický text o klimatické změně – dost možná převzatý z wikipedie či podobného zdroje –, zatímco na malé ploše zadní desky počítače se jako vtip zrcadlí promítaný obraz. Na zdi v pozadí v odlescích světel provádí svůj svůdný striptýz Sára Jan Märc. My, jakožto diváci, tak striptýz i přednášku pouze tušíme, můžeme je domýšlet a snad také kultivovat. Obě akce jsou nám naznačené svérázně bizarním a klaunsky neuměle komickým způsobem. Striptérka Sára se po chvilce přiblíží k předčítající Sáře, promítačka se otočí na ni a text běží po celém jejím nahém těle. Předčítající Sára Šimek na to nijak nereaguje a dál čte text z těla své partnerky. To je jeden z nejpůsobivějších momentů inscenace, a to nejen díky velmi dobré a fungující práci se světly, ale hlavně díky dynamickému hereckému ztvárnění a příznačné nadsázce.

V závěru představení obě Sáry vyzvou asi 15 diváků, aby si posedali na malá sedátka umístěná do kruhu na scéně, a rozdají jim sklenice s vodou. Každý má za úkol vzít vodu do úst, nepolykat ji a vložit do této vody buď všechno dobré, nebo všechno špatné, co se děje v jeho životě a ve světě. Poté performerky diváky obejdou, sesbírají všechnu „dobrou“ i „špatnou“ vodu a každou slijí do jiné sklenice. Tyto dvě nádoby zalepí a napíší na ně: Praha, 19. prosince 2019. Pak přinesou další sklenice s vodou, na všech je napsané datum a místo sebrání, čímž rádoby dokládají, že experiment dělaly už na více místech. Tímto lehce odpudivým – někteří diváci z publika hlasitěji vyjadřovali své znechucení – a zároveň příznačně komickým momentem představení končí. Obě Sáry dostanou květiny a diváci, kteří sedí na scéně, je živě zahrnují květinovým bohatstvím ležícím v kruhu mezi nimi.

Inscenace What’s happening? se pohybuje na pomezí fyzického divadla, performance a loutkového divadla. Kombinuje pohyb, slovo, prstové loutky nebo projekce. Výsledná forma inscenace krystalizuje skrze výzkum, improvizaci, experimentování a naplňuje ambici propojit divadelní a objektovou performance, aktuální celospolečenské téma s hravostí a intimitou divadelního představení.

Tvůrčí duo Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc klade důraz na přítomnost diváka a performera a jejich vzájemný vztah, kdy se performance překrývá s diskusí. Hraje se s určitým druhem blízkosti a pomalosti, díky čemuž vzniká zajímavý a působivý experiment. Oceňuji, že tvůrkyně jdou vědomě proti divadelním principům a hrají si s tím, kdy demonstrují nebo performují akci, a kdy už ne, tedy kdy s diváky hlavně sdílí prostor a společné bytí.

Proběhla reflexe aktuálního problému klimatické změny, ale jednalo se spíše o shrnutí dobře známých a nijak objevných faktů. Hledání souvislosti ve zdánlivě nesouvisejících disciplínách byla zajímavá výzva, ale v jejím provedení nebylo zřejmé jednotící myšlenkové propojení mezi globálním oteplováním, bublifukem, vědeckou prací, včeličkami a tancem. Sice je známo, že všechno lze propojit se vším, ale v tomto případě by opravdu stálo za to vytyčit si vzájemnou kompatibilitu, aby výsledek nepůsobil jen jako nahodilé vrstvení nesourodých akcí.

K většímu účinku ambiciózního projektu What’s happening? by prospělo zesílení hlasového projevu performerek, zapracování na herecké jistotě a především výběr toho, na co se tvůrčí duo chce zaměřit. Odbourala by se tak hluchá místa, která mohla působit zmatek či nudu. Inscenaci by prospělo více dynamiky a v kontrastu s ní také více okamžiků úplného ticha a naprosté nehybnosti, které by zdůraznily viděnou akci a její vyznění.

Psáno z představení 16. prosince 2019, Palác Akropolis.

What’s happening?
Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc
Dramaturgie: Jiří Šimek
Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová
Hudební spolupráce: Pavel Jan
Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk
Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis