Waiting for Schrödinger – Maďarský absurdní temperament na Tanci Praha

Waiting for Schrödinger. Foto Michal Hančovský.

Autor Lucie Kocourková

Tanec Praha zahrnuje již tradičně programovou řadu Dance NEWs, ve které jsou představována díla mladých tanečníků a choreografů. Letos ale do této sekce zařadili organizátoři jen jednu inscenaci. Pravidelně jsou na festival i během celé sezony zváni do Prahy tvůrci z dalších zemí Visegrádské čtyřky, a tak jsou pro pravidelné návštěvníky současného tance už mnohá jména i tváře povědomé. Výjimkou nebyl ani večer, kdy se mohli seznámit s tvorbou maďarského souboru Timothy and The Things, který vede choreograf László Fülöp.

V inscenaci Waiting for Schrödinger sám nevystupuje, ačkoli je aktivním tanečníkem. Představení stojí na energii šestice performerů, kteří pod Fülöpovým vedením rozehrávají směs fyzicky náročných akcí, absurdních výjevů, kaleidoskop pohybových her matoucích a rozesmávajících diváka. Některé z účinkujících známe: sezonu 2016/17 zahajovalo divadlo Ponec hostující produkcí maďarského choreografa Czaby Molnára, jednou z hlavních interpretek byla křehká blondýnka Emese Cuhorka, tanečník Gyula Cserepes účinkoval v projektu Bakkheia Petera Šavela a choreograf László Fülöp spolupracoval předloni s Halkou Třešňákovou na projektu Plán B.

Spojitost se slavným fyzikem a jeho myšlenkovým paradoxem o kočce zavřené v krabici se smrtícím plynem je ve Waiting for Schrödinger zřejmě značně volná a jeho jméno zůstalo v názvu ze setrvačnosti. Na tanečníky a jejich pohybové kreace se můžeme dívat jako na mikročástice kmitající prostorem po nevypočitatelných drahách. Ale jejich projev je především projevem individualit, lidských bytostí, z nichž tryskají emoce jako zhuštěné katalyzátorem a atakují publikum.Scéna je až na čtverec světlého baletizolu zcela prázdná. Svou úlohu však hrají dveře do zákulisí, jejichž obrys prosvítá ve stěně, a tanečníci z nich vystupují a vracejí se v oblacích umělého dýmu jako do jiné dimenze. Jsou jako objevitelé, kteří zjišťují, co dokážou jejich vlastní těla, kam mohou zajít jako manipulátoři snažící se ovládnout zbytek skupiny, jakou moc má opuštěnost a sounáležitost, co dokáže bojový pokřik i jemný dotek. Hraví jako děti a divocí jako zvířata, pohybují se ve světě, pro který formují i boří vlastní pravidla. 

Po většinu času vytvářejí performeři i vlastní zvukový doprovod. Přímo ideálně k tomu slouží rytmické dupání s minimalisticky proměnlivou strukturou, výkřiky se stupňující se intenzitou, slovní instrukce, tleskání i zvuk pádů těl. To vše se snoubí do zvukové krajiny a zdůrazňuje kompaktnost tohoto zvláštního světa. Pevnou dramaturgii nečekejte.

Performeři chvíli připomínají barbarské válečníky, kteří se snaží zastrašit neviditelného nepřítele. Jindy rozehrávají skupinový tanec, jehož hlavním motivem je přátelské a láskyplné objetí. Dvě tanečnice se snaží svůj protějšek udržet v klidné poloze na zemi a pouštějí se s ním do zápasu, zatímco třetí se potýká s bezvládným tělem, což působí groteskně a vyvolává smích. Tanečník probuzený k životu zvukem trubky, kterou sám svým dechem rozezní, jeho partnerka pak s ladností hadí ženy tančí v sílících tónech jako v závanech větru. Do tanečního duetu se stále snaží vniknout někdo třetí, jako přízrak v romantickém baletu. Jindy je to jen prosté vyjádření radosti z pohybu a vzkaz divákovi, že žádná banalita není tak banální, aby nemohla vzbudit údiv a okouzlení, nebo prosté zjištění, že pohyb je nejlepší způsob k zobrazení jakýchkoli emocí.

Souhra tanečníků a komunikace mezi nimi je perfektní, stačí mimovolné gesto nebo pohled a diváka si jejich hraná bezprostřednost okamžitě získá. Spontánnost, energie, podpora individuálního projevu tanečníků, z nichž každý nachází vlastní fyzický projev, syrovější nebo éteričtější podle svých dispozicí, to jsou klady kusu, který trvá sice celou hodinu, ale uplyne jako nic, protože výjevy přinášejí vždy nové motivy a překvapení. Je spíš hrou pro hru, jeho smysl tkví v různorodosti a v objevování možností, jak v pohybovém představení udržet humor a nadsázku bez křeče, jak načasovat změnu pohybové akce, aby divák zůstával ve střehu a v očekávání dalšího vývoje.  

Psáno z představení 5. června 2018, divadlo Ponec.  

Waiting for Schrödinger
Tvůrci, tančí: Anna Biczók, Emese Cuhorka, Dóra Furulyás, Patrik Kelemen, Csaba Varga, Gyula Cserepes
Hudba: Zoltán Mizsei
Světla: Orsolya Pete
Zvuk: Vince Varga
Kostýmy: Emese Kasza / Mei Kawa
Choreografie: László Fülöp
Producent: SÍN Culture Centre
Premiéra: 17. 11. 2016