Všeho moc škodí aneb když je přeBruceováno
Balet Národního divadla má za sebou první premiéru letošní sezóny – Moonshine, představení složené z choreografií Christophera Bruce, proslulého britského tvůrce a svého času uměleckého ředitele londýnského souboru The Ballet Rambert.
Před samotným večerem mělo české publikum možnost poznat Christophera Bruce jinak než jen zprostředkovaně přes jeho uměleckou výpověď. Národní divadlo uspořádalo týden před premiérou na Nové scéně formálně neformální setkání Hovory s Christopherem Brucem, kde se role moderátora a zpovídajícího ujal umělecký šéf baletu Petr Zuska. Rozhovor se ani tak netočil kolem blížícího se představení. Hovořilo se obecně o inspiračních zdrojích, o etnické a folklórní hudbě, o tužbách a bariérách, současné situaci a budoucích plánech, nechyběla zmínka o Marii Rambert ani o volnočasových aktivitách Christophera a jeho zahradě. Petr Zuska statečně zvládl svou roli, nepotřeboval ani překladatele, proto se dá přimhouřit oko nad „drobnými“ historickými nepřesnostmi, kterých se při překladu dopustil (Marie Rambert nevytvořila po Nižinském svou verzi Svěcení jara, ale naopak mu pomáhala s porozuměním složité partitury Stravinského). Celkově je nutno říci, že Hovory s… jsou zdařilým nápadem, který se snad zařadí pravidelně na program akcí Národního divadla.O to méně povedeným dramaturgickým tahem je věnovat celý večer choreografiím jednoho autora. Příznačný choreografický rukopis se pak zdá být na škodu a vadí i v případě, že je představení nakombinováno z titulů různých hudebních melodií, nálad, chutí a vůní.
Úvodní Dance at the Crossroads je příběhem ženy, která za doprovodu skladeb britských The Waterboys vzpomíná na své mládí. Symbolicky odhazuje svrchní oděv a vrhá se v myšlenkách o několik dekád zpět. Z černého kabátu do červených šatů a tělového kombiné a znovu zpět. Je patrné, jak nostalgicky zidealizované vzpomínky nabírají postupně realističtější podobu. Od sebevědomé, hravé, laškovné dívky k té, která trpí a nikdo ji nechce. Příběh má jasnou linku, v hudbě se pravidelně střídají pomalé melodie a svižnější rytmy. Tanec ve všech podobách a aspektech vyvolává dojem nekonečné plynulosti, pohyb jakoby se nikde nezastavil, i když je zpomalen do maxima. Vrcholným momentem je snově smutný duet Zuzany Susové a Alexandra Katsapova, který je opačným pólem původně představené sebevědomé a energické verze. 
Moonshine, ač je představením, po kterém nese celý večer název, vyvolává velmi rozpačité reakce. Původně bylo postaveno v roce 1993 na tanečníky Nederlands Dans Theater 3, tedy tanečníky pokročilého věku. Je založeno primárně na charakterech účinkujících a kromě nostalgické linky, která z díla lehce čiší, se předpokládá, že akce tanečníků budou vyvolávat smích či minimálně úsměv na tvářích diváků. Nic z toho se však po většinu času neděje. Tanečníkům (v prvním obsazení tančí Tereza Podařilová, Edita Raušerová, Viktor Konvalinka a Oleksandr Kysil) se buď nedaří se do svého partu ponořit nebo naopak role příliš přehrávají. Nejpřesvědčivěji pak působí Oleksandr Kysil. Dílo samé má však mnohá hluchá místa a je otázkou, co má vlastně představovat. Na začátku se zdá, že se rodinka se dvěma puberťáky chystá na výlet (jen s příliš těžkými kufry), myšlenka pak zapadne po duetu matky se synem či partu, kde dcera svádí otce. Dílo končí pohledem tanečníků na kýčovitý horizont představující krajinu někde na jihozápadě USA. Příznivci Boba Dylana, jehož písně zní po celou dobu představení, si aspoň v něčem přijdou na své, ostatní se ale bohužel k smrti nudí.Závěrečné Rooster je ódou na mládí. Na mládí Christophera Bruce, které prožíval v době, kdy legendární Rolling Stones hráli hity jako Sympathy for the Devil, Ruby Tuesday a Play with Fire. Právě na tyto a další skladby britské rockenrolové formace se představili tanečníci v rolích napomádovaných elegánů
v barevných košilích a tanečnice jako svůdkyně, rozpustilé kokety či cudné dívky. Téma dovádivého mládí dává prostor pro situační humor. Kromě sborových scén je vidět duety, mužská a ženská sóla, kde opačné pohlaví tvoří kulisu pro znázornění myšlenkových pochodů hlavních protagonistů. Z výkonů zaujal Alexander Katsapov, kterému role naparujícího se kohoutka (rooster) naprosto sedla. Působivý byl i duet s pštrosím boa v podání Ivany Mikešové a Francesca Scarpata. Na pohybovém slovníku byl však nejcitelněji znát zub času, choreografie slaví letos 20 let, není tedy divu, že některé prvky, převážně skoky převzaté z klasické taneční techniky, působí v kombinaci se současnými a civilními pohyby poněkud násilně a přežitě (chassé, grand jeté, zášvihy… apod.). Rooster je však na závěr dobrým tahem, hudba Rolling Stones nabíjí energií a tanečníkům se dá v některých momentech věřit, že si to užívají.Jak uvedl Petr Zuska po premiéře Moonshine, zařazením Christophera Bruce na repertoár Baletu ND si splnil svůj sen. Je otázka, zda tento nápad nebyl příliš krátkozrakým. Všeho moc škodí… podobné pohybové sekvence a prvky při prvním „čísle“ zaujmou, při druhém nepřekvapí a při třetím už nudí… Stejně jednotvárně působí i využití písní jako hudebního doprovodu. Christopheru Bruceovi nelze upřít muzikálnost. Avšak zde jako by ho písně nutily svým jednoduchým rytmem a melodií až k slepému následování místo ke vzdornému dialogu, který je místy patrný jedině v Dance at the Crossroads.
V tomto ohledu by pro diváky bylo jistě zajímavější vidět na jevišti pohromadě více tanečních ikon, jakou Christopher Bruce bezesporu je.
Recenze je psána z premiéry představení ze dne 16. listopadu 2011, Nová Scéna ND.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace