Vivat Ohad Naharin, pan choreograf!
Několik dní před Vánoci hostovalo na Nové scéně Národního divadla Polské divadlo tance (Polski Teatr Tańca) s inscenací legendárního izraelského choreografa Ohada Naharina zvanou Minus 2. Naharinova tvorba je spjata s profesionálním souborem Batsheva Dance Company, jehož je ředitelem. Svůj choreografický um však často propůjčuje i jiným tanečním uskupením, pro něž velmi rád recykluje svá vlastní díla, a choreografie tak vytváří jako kombinace svých prací s naturelem a možnostmi daného ansámblu.
Choreografie Minus 2 je koláží více než deseti obrazů původně nastudovaných Batsheva Dance Company, v nichž se střídá na jevišti až dvacet pět tanečníků. Inscenace vlastně začíná již při vcházení diváků do sálu. Na scéně totiž bláhově tancuje nejdříve (a nejdéle) jeden tanečník, přičemž se k němu postupně přidávají další, kteří si také jen tak tančí. Těžko říct, jestli tohle už je součástí očekávaného začátku, anebo je to jen hra s divákem. Na jeviště jsou postupně přinášeny židle stavěné do půlkruhu (připravuje se ona slavná scéna z choreografie Kyr uvedené poprvé v roce 1990, kterou čeští diváci mohli vidět na Tanci Praha 2004 v choreografii Decathlon), na každou si sedá tanečník, a to začátek opravdu je. Pozvolna se rozvíjí rytmická, velmi rychlá hra, která vždy končí mexickou vlnou a pádem posledního tanečníka ze židle. Variace se opakuje a snad i zrychluje. V každém kole si aktéři svléknou jeden ze svých svršků, až zůstanou jen ve velmi sporém oděvu. Poslední černý Petr však zůstává beze změny, na něj ovšem navazuje další fragmentární příběh této choreografie. Minus 2 je koláží velmi jemných vyjádření malé skupiny tanečníků i jednotlivce a energickým tancem celé bandy, která se smysluplně a promyšleně pohybuje v prostoru. Střídají se úryvky civilní s formálními, což naznačují džíny a smokingy. Ženské a mužské principy se prolínají, doplňují i zůstávají, jak přišly. Opomenuty nejsou ani příběhy partnerské, nechybí milostný trojúhelník. Divák je přizván k tanci grotesknímu i rituálnímu – úryvek z choreografie Black milk (1985). Mužská těla oděná v širokých kalhotových sukních tančí nejdříve v uzavřeném kruhu, po chvíli na nahou hruď nanášejí bláto, aby připomněla spojitost s matkou Zemí. Vše se děje jakoby nějakou náhodou, avšak s takovou jistotou a suverénností, že nepochybujeme o důsledné koncepci choreografa.
Velký adrenalin, alespoň pro některé „vyvolené“ – pro ty diváky, kteří se tento den oblékli do červenočerných šatů, přišel s písní Dance with me. Úryvek z choreografie Deca Dance (2000). Každý z tanečníků sešel z jeviště a vybral si v hledišti svého tanečního partnera, odvedl si ho zpět na scénu a dle libosti i chuti společně křepči
li, co jim daný okamžik dovolil, či nedovolil. Černý úřednický kostým tanečníků ve spojení s černočerveně oděnými diváky nabídl barevnou škálu pohledů na neuvěřitelné pohybové nasazení každé dvojice. Stydlivost šla snad u všech stranou a do jednoho si to každý vesele užil. Nejvíce snad v červených džínech oděný ekonom Tomáš Sedláček, který se dostal na jeviště do první řady. Potlesk sklidila především jedna z dam, která zůstala v objetí s jedním z tanečníků až do samého konce. Na finální tón písně se však všichni aktéři sesunuli na zem, až na tuto nic netušící dámu, která tu vlastně zůstala trčet. Patos nečekané situace se dostal mezi diváky a všichni s obdivem i úsměvem tleskali ze všech sil. Opravdový a upřímný obdiv patřil zejména choreografovi, který kromě toho, že ovládl svůj cech, prokázal také, že umí pracovat s důvtipem.
Celá choreografie není pak kupodivu zakončena opět rytmickou částí na židlích, jak by se nabízelo a bylo očekáváno, ale zajímavou, rádoby jednoduchou, ovšem prostorově náročnou variací všech účinkujících. Zdánlivě obyčejné popocházení skupiny po prostoru, přebírání jejího vedení a určování změny směru pohybu symbolizovalo v závěru jednotu a respekt. Zhasnutí světel přineslo u mnohých povzdech nad tím, že už skončil ráj pro oči i pro duši.
Bylo by zajímavé vidět tuto choreografii v podání ansámblu Batsheva, zážitek byl, myslím, ještě intenzivnější. Polské divadlo tance se však této výzvy zhostilo skvěle, nechyběla dostatečně investovaná energie a perfektní výraz. Technická vyspělost nebyla špatná. Vedle Batsheva Dance Company by ale určitě takto nezářilo.
Vivat Ohad Naharin, pan choreograf! Má intelekt, vtip a talent, umí pracovat s emocemi a s motivací. Skvělý zážitek na jeden adventní večer.
Psáno z představení 18. prosince 2013, jediného uvedení na Nové scéně ND.
Minus 2 Choreografie: Ohad Naharin
Asistent choreografie: Yoshifumi Inao
Kostýmy: Rakefet Levy
Light design: Avi Yona Bueno
Premiéra: 26. 11. 2010 Polski Teatr Tańca vznikl v roce 1973 v Poznani, dodnes nemá vlastní stálou scénu. Je to nejstarší taneční soubor v Polsku. Vystupuje však po celém světě. Od roku 1988 je uměleckou vedoucí Eva Wycichowska, která nastolila směr současného moderního tance a propojování jiných uměleckých žánrů s pohybem. Ansámbl se vyjadřuje velkou kreativitou a estetičností.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace