Pražské Divadlo v Celetné propůjčilo své jeviště zástupci brněnské taneční scény Tanečnímu divadlu Maximvs, které patří mezi skupiny současného poloprofesionálního tance, jejichž přednostmi jsou velké ambice, taneční nadšení a nasazení. V Praze se tento soubor představil již několikrát, naposledy28. března 2007, kdy prezentoval pět choreografií tří choreografů.
Dramaturgie Maximvs se ubírá středním proudem. Nevyhledává experiment, snaží se být divákovi nakloněna a nechává si i trochu vlastního prostoru. Jejím cílem nejsou hluboké myšlenky a poselství, spíše konstatuje. V tomto duchu se představily všechny choreografie. Celkově neměly společného jmenovatele, každá byla v určitých detailech jiná. Markéta Orságová vytvořila nenarativní choreografii Píseň pro mne, David Strnad se jako choreograf představil pracemi Světlo ve stínu a Sama. Všechny tři choreografie jsou v pohybovém slovníku silně poznamenány jazzovým vlivem, jehož používání ne zcela koresponduje s prostory jeviště. Tanečníkům je předepsán pohybový part, ve kterém technicky působí nejistě, což ubírá na kvalitě tance. Výjimkou je Sylva Tománková, která se svým osobitým projevem občerstvuje jinak nevýrazně plynoucí akce. David Strnad je sám poměrně vyspělý tanečník, nicméně jako choreografovi by mu slušelo zaobírat se více sdělením tance jako divadelní akce, hledáním motivace pohybu a jeho sledování. Nelze považovat poskládání variací a jejich umístění v prostoru za taneční divadlo. Choreografie Sama přinášela sice jen málo postřehnutelnou výpověď ženy, ovšem uschovanou za agresivní červený obal scénografie, odkazující ke Carmen a jí podobným. Taneční divadlo Maximvs má však ještě eso(a) v rukávu. Těží ze své spolupráce s americkým tanečníkem a choreografem Joe Alegadem, jehož dvě díla také ve večeru uvedlo. Sol je touha po slunci, po teple. Je o hledání místa na zemi nebo v srdci, kde je možno schoulit a cítit se bezpečně. Dovoluje tanečníkům rozehrát výraz ve vkusně dané míře tak, aby byl pochopitelný a nepůsobil pateticky. Bohužel v Divadle v Celetné pravděpodobně nebylo možno použít světelný park v takové míře, aby podporoval choreografie a tím možná jeviště působilo plošeji a snaha tanečníků povrchněji než bylo asi zamýšleno. Určitě nejvyspělejším číslem večera bylo sólo Davida Strnada v Alegadově choreografii Exil. Zde se snoubila jednoduchost s krásou pohybu, odrážela obrovské osamění a opuštění vyhnance. Velice osobní výpověď překvapovala po celou dobu svého trvání citlivostí až s hmatatelnou atmosférou něhy. Drobné choreografické dílko ukázalo kvalitu choreografa i interpreta.
Brněnský Maximvs opět oživil jinak pomalu brčálem zarůstající hostování tanečních souborů na tepně Praha – Brno. Jako skupina má před sebou ještě mnoho práce, aby jeho díla včetně ve všech aspektech působila opravdu profesionálně, nicméně začít se musí. Večer moderního tance jasně ukázal, že s dobrým choreografickým vedením může soubor postupně vyrůst. A je jedno, zda to budou zahraniční nebo domácí tvůrci, důležitá je kvalita a otevřenost.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace