Večer kanadské choreografie v Londýně, jejž si podmanila Crystal Pite

The National Ballet of Canada: Hannah Galway, Siphesihle November. Angels Atlas. Foto: Karolina Kuras.

Autor Zuzana Rafajová

Program v Sadler’s Wells otevírala zhruba půlhodinová choreografie Passion představitele nejstarší tvůrčí generace Jamese Kudelky z roku 2013. Autor na scéně vytváří zvláštní konfrontaci mezi světem klasického, či spíše neoklasického baletu – s romantickými tutu sukněmi, tiárami, dívčím sborem a muži v punčocháčích a vestách, které popruhy po stranách připomínají ty pro vodní záchranáře – a současněji působící dvojicí. Ta má snad být jakýmsi středobodem celého díla a nositelem jeho myšlenky, ať už je jakákoli. Kudelkova premisa v základu má potenciál k zajímavým střetům a kontrastům, na scéně k nim však prakticky nedochází a výsledkem je jen rozpačité cosi, vyvolávající konstantní otázku typickou pro čtyřleté – proč?!

Ústřední pár Heather Ogden a McGee Maddox má být očividně dle kostýmů zástupcem onoho reálného, hmatatelného, soudobého světa, který je přímý a přirozený, v němž se pocity nemusí balit do esteticky zromantizované formy růžových punčoch a špiček. Jenomže tanečnice na nohou špičky samozřejmě má, a zatímco její partner je oděn v obyčejné tričko a kalhoty, ona na jevišti pobíhá v sametových, fialových šatech, které mají k nenucenému současnému outfitu hodně daleko, působí velmi „kostýmově“ a nechtěně komicky. Odrazem, permutací nebo možná partnerem z jiného universa je dvojici pár primabaleríny (Genevieve Penn Nabity) a jejího prince (technicky a v partnerském tanci nejistý Larkin Miller) z onoho vesmíru třpytivého tylu a dekorativního dívčího sboru a dvou demisólových párů, které jsou zde patrně jen pro naplnění jakési (neo)klasické formy. Obě dvojice jsou na jevišti často společně, každá však tvoří svou samostatnou linku a vlastní příběh, k otevřeným reakcím nedochází. Pojmout oba páry současně je prakticky nemožné, pozornost je tříštěna, z diváckého pohledu není možné určit, co je ve které chvíli pro autora důležité, a choreograf kompozičně rovněž příliš nepomáhá. Možná má každá dvojice rozvíjet stejnou emoci, názvem proklamovanou vášeň, jen každá svým vlastním způsobem v rámci svého jasně vytyčeného světa a jeho norem, nicméně zjistitelné či pochopitelné to z dění na scéně není. Na to totiž Kudelka dostatečně nediferencuje pohybový slovník z „baletního kontextu“ vytržené ústřední dvojice, výsledkem čehož je úzké rozpětí od neoklasiky k neo-neoklasice, což pro vytvoření kýženého kontrastu prostě nestačí.

Pokud bychom roli choreografa chápali mechanicky, je Kudelka zřejmě kompetentním jedincem schopným poskládat za sebe v čase a prostoru jednotlivé kroky a motivy. Jestliže od ní však očekáváme nějakou přidanou hodnotu (a je lhostejno zda v rovině příběhu, nálady nebo prostého vyjádření hudby, a že by u Beethovenova Klavírního koncertu D dur bylo s čím pracovat), minimálně v Passion jí autor mnoho neprokázal.

Po velice rozpačité první půli večera dostaly prostor ženy, a pokud bych chtěla být fatalistickou, řekla bych, že svět se stal exponenciálně lepším místem k žití. Minimálně ten divadelní. Duet islands stále velice mladé Emmy Portner je nenápadnou miniaturou rozvíjenou na atmosférických plochách elektroniky a klokotavých zvuků klavíru (a písně Rock and Sin Lily Konigsberg, která z celku poněkud vybočuje, k čemuž jsem si stále nebyla schopna vytvořit konkrétní postoj). Ze středoproudu duetů zmíněný kus vyčleňuje už jen to, že není vytvořen ani pro heteronormativní, ani pro mužský pár, ale pro dvě ženy, což, přiznávám, okamžitě poutá mou pozornost. Heather Ogden a Genevieve Penn Nabity spolu především v první části splývají v jednu, jejich těla ztrácejí vlastní kontury a vpíjí se jedno v druhé, jsou svým zrcadlem i rozpolcenou osobností, oporou i schizofrenií. Jejich duet orámovaný obdélníkovým světelným výsekem v jinak černočerné scéně je intimní, citlivý, propojený sdíleným prožitkem i propletenými těly. Ta se od sebe na moment oddělí ve chvíli, kdy tanečnice shodí své tmavě šedé kalhoty, v samotném závěru se však ne nepodobné magnetickým silám opět přilepí čely k sobě, což jsou přesně ty drobnosti, které dodávají hloubku a mají potenciál se člověka někde uvnitř dotknout, jakkoli dílko samotné nemusí být nikterak přelomové.

Pokud bychom měli jmenovat nejdůležitější jména světa choreografie 21. století, Crystal Pite by stála v první řadě, je tedy jen pochopitelné, že National Ballet of Canada přivezl do Londýna dílo své aktuálně asi nejslavnější krajanky. Angels’ Atlas Pite vytvořila přímo na tělo souboru v roce 2019 a premiéra se stihla odehrát na konci února 2020, jen krátce před tím, než covid-19 zastavil svět, a jakkoli o něčem takovém tvůrkyně v průběhu zrodu nemohla vědět, dodává tato informace choreografii další rozměr a zvyšuje její naléhavost. Angels’ Atlas patří do skupiny děl, ve kterých Pite ráda využívá velké, desítky těl čítající sbory, s nimiž umí pracovat jako dnes asi málokdo. Kánony se přelévají v pulzující unisona, která se rozpadají do dvou proti sobě stojících mas, aby se v následujícím momentu opět slily v jednu. Rozevláté tmavé kalhoty na doširoka otevřených nohách v hlubokých druhých pozicích uzemňují, zatímco odhalená torza a expresivní paže opisují obrovské oblouky prostorem, natahují se, hledají, touží, bojují. Vše prokládají duety, do nichž se i přes dynamicky náročné zvedané figury a hrozivě vyhlížející prázdný prostor scény s masivním projekčním plátnem v pozadí daří autorce vždy dostat tolik potřebnou niternost, lidskou křehkost a emoci, která nepřipouští kompromisy.

Angels’ Atlas je obklopen temnotou, kterou prořezává jen geniální světelný design (Tom Visser) a reflektivní zadní plátno (Jay Gower Taylor), díky kterým kouřově šedivá vzlínající, či naopak klesající mračna působí, jako by se vznášela celým prostorem a padala tančícím na těla. Kombinace Čajkovského církevního hymnu z Liturgie svatého Jana Zlatoústého doplněného chórem O magnum mysterium Mortena Lauridsena s původní elektronickou, atmosférickou kompozicí dvorního choreografčina skladatele Owena Beltona harmonicky propojuje všechny složky v jeden nesmírně silný, pohlcující a jímavý celek. Byť, mám-li být upřímná, bez ohledu na interpretační výkony všech zúčastněných, jsem se nemohla zbavit dojmu, že především v oněch masových pasážích se souboru National Ballet of Canada nepovedlo tak dobře propojit a násobením vnitřního napětí a prožitku vytvořit tak dramaticky tíživý dopad či naopak až katarzně povznášející pocit, jako jsem si odnesla třeba z The Seasons’ Canon nebo především z prvního jednání Body and Soul v podání jejich kolegů a kolegyň z Opéra national de Paris.

Psáno z představení 5. října 2024, Sadler’s Wells, Londýn.

Frontiers: Choreographers of Canada

Passion
Choreografie: James Kudelka
Hudba: Ludwig van Beethoven
Klavír: Zhenya Vitort
Kostýmy: Denis Lavoie
Světelný design: Michael Mazzola

island
Choreografie: Emma Portner
Hudba: Brambles, Guillaume Ferran, David Spinelli, Forest Swords, Lily Konigsberg, Bing & Ruth
Kostýmy: Martin Dauchez
Světelný design: Paul Vidar Sævarang

Angels’ Atlas
Choreografie: Crystal Pite
Hudba: Owen Belton, Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Nancy Bryant
Světelný design: Tom Visser