Taneční soubor JUNIOR DOMINO DANCE COMPANY se ve svém závěrečném večeru 10. května 2008 představil choreografiemi Mirky Eliášové, Kateřiny Malé a Broni Skalické.
Zahajovací choreografie Ve své kůžiMirky Eliášové nás zavedla do problematiky dívčího dospívání. Hledání své vlastní cesty, přátel, hodnot a důvěry je neustálým bojem každé mladé ženy. Tanečnice Alice Budová, Bára Knebortová, Karolína Párová, Markéta Štěpánková a Kateřina Vacková předvedly zralé výkony především v jednotlivých sólech či duetech, v propojovacích (a trochu zbytečných) „davových scénách“ působily dívky zpočátku značně nepřesvědčivě. Tak měli diváci možnost stát se zároveň očitými svědky hledání osobitého projevu tanečníka, svého pohybu, vlastního „Já“ na jevišti.
Proč se následující číslo jmenovalo Dojem (choreografie Kateřina Malá), zůstává pro diváky nevyřčenou otázkou. Téma bylo velmi podobné předchozímu, problematika hledání vlastní cesty ve vztahu k okolí je zřejmě populární a vzhledem k práci s větším množstvím tanečníků i vděčná. Tentokrát však zpracována v mnohem abstraktnější rovině, inspirovaná spíše silnou hudební předlohou (Sofia Gubajdulina). Tanečním motivům nechyběly nápady i překvapivě zralá interpretace, klobouk dolů za úctyhodné a nenásilné choreografické zvládnutí devíti začínajících tanečnic, z nichž každá dostala prostor k vlastnímu projevu.
PeriferieBroni Skalické divákům připomněla, že podstatnou součástí tanečního přestavení jsou i světla, kostýmy a scéna, díky čemuž vyzněla tato práce profesionálněji než předchozí dvě, které svým celkovým dojmem odkazovaly ke kvalitnímu, nicméně amatérskému divadlu. " ... jak dlouho trvá, než se nádoba naplní po okraj?" uvozovalo choreografii o rutinně snášených nepříjemnostech, jejich každodenní konfrontaci a bodu, kdy trpělivost přeteče v nekontrolovatelnou povodeň. K doslovnému a trochu ironicky metaforickému pohledu přispěly bílé zdi, kbelíky s vodou, proud vody skrápějící jeviště a závěrečná kaluž, ve které se tanečníci navzájem topili. K tomu smutně reálnému pak muž, žena a čisté košile, objevující se pravidelně na potřebném místě, aniž by si muž uvědomoval, že tam nerostou samozřejmě samy od sebe. Samota dvou lidí žijících spolu, neschopnost doopravdy vidět a vnímat toho druhého, rezignace nad konverzací a kompromisy. Zdi, ze kterých není úniku. Věčné přemáhání a podvědomé čekání, dokud se nádoba nenaplní po okraj. Jakmile přeteče, nic nelze vrátit zpět, zůstává jen potopa. Choreografie byla na svou délku plná zajímavých scénických efektů, i když větší soulad a souhra dramatické a taneční akce by určitě nebyly na škodu. Nekompaktní byl také hudební doprovod. Díky vynikající profesionální interpretaci (Kristýna Krejčová, Mirka Prokešová, Milan Odstrčil (j.h.), Jiří Orozovic (j.h.), Jakub Sedláček (j.h.)) a dynamice celého díla se stala Bronina práce nejvýraznějším okamžikem večera.
Milan Podolec
Na "Louskáčkovi" jsem byl v Pardubicích dne 11. 11. 2024, děti po chvíli začaly odcházet a přiznám se, že i mně se…Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci