Vánoční nadílka Baletu v kině
Samotný balet na téma pohádkového příběhu (u nás známějšího pod názvem Šípková Růženka) měl ale premiéru mnohem dříve, roku 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě. Choreograf Marius Petipa úzce spolupracoval se skladatem – či spíše mu zadal velice přesně, kolik hudby a jakého charakteru
pro svoji kompozici potřebuje. Libreto baletu bylo vytvořeno podle díla Charlese Perraulta La Belle au bois dormant („Kráska spící v lese“), ale byly zde použity i motivy dalších známých pohádek.Inscenace Spící krasavice v podání Královského baletu se snaží přiblížit co nejvíce ruskému originálu. Ponechává téměř celou partituru baletu o prologu a třech dějstvích, představení mělo tedy dvě přestávky a trvalo tři a půl hodiny. V úvodním prologu vidíme velkolepé oslavy narození princezny Aurory na královském dvoře, mezi hosty jsou víly, které dají děťátku do vínku čestnost, půvab, blahobyt, zpěv a štědrost. V čele dobrých vil stojí Šeříková víla. Přání jsou znázorněna taneční variací, z nichž každá sama o sobě je virtuózní perličkou. Všeobecné veselí přeruší zlá víla Carabosse, rozlícená faktem, že nebyla na slavnost také pozvána. Mstí se zlověstnou kletbou, kterou Šeříková víla sice nemůže zvrátit, ale alespoň otupí její ostří drobnou úpravou. Princezna ve svých šestnácti letech po bodnutí do prstu nezemře, ale usne na sto let a probudí jí až polibek Prince. Následující tři jednání vypravují právě tento příběh. V prvním dějství se poprvé objeví představitelka šestnáctileté Aurory, půvabná Lauren Cuthbertsonová, aby se seznámila se svými nápadníky. Slávu opět přerušuje Carabosse, naplňuje svou kletbu a princezna s celým královstvím usíná. Nádherný girlandový valčík dějství otvírá a nejočekávanější scénou je tanec Aurory s nápadníky, jenž je kvůli svým náročným figurám (dlouhé výdrže na špičkách v pozici en attitude) těžkou zkouškou i pro největší baleríny. Ve druhém jednání se nám konečně zjevuje i princ Desiré v podání mladičkého Sergeje Polunina (21), ve scéně zvané „Vision“ k němu přichází Šeříková víla, aby mu vnukla obraz krásné zakleté princezny. Desiré se do ní okamžitě zamiluje a vydá se s vílou na cestu. Snový duet Cuthbertsonové a Polunina je ochutnávkou toho, co teprve přijde. Když princ dorazí k zakletému hradu, lehce porazí zlou vílu a polibkem svou milovanou probudí. Přípravy na svatbu mohou začít. Svatební slavnost je konečně feérií v pravém slova smyslu. V přísně symetrických formacích tančí sbory, střídají se variace pohádkových postav: popřát přijde Kocour v botách s kočičkou, Modrý pták s princeznou Florinou i Karkulka s vlkem. Vrcholem je pas de deux hlavních hrdinů, společná mazurka všech a na závěr ještě apoteóza vil přejících novomanželům. Hudba burácí, všichni se radují, sláva jako by neměla konce.
Tento klasický příběh souboje dobra a zla v pozdně romantickém baletním hávu však na dnešního diváka působí trochu prostoduše. Taneční forma je bezesporu dokonalá, ovšem obsah zde již téměř vymizel. Dramatické momenty jsou ořezané na minimum, znázorněny několika mimovanými gesty. Nikdo ovšem ani na okamžik nezapochybuje, že vše dopadne dobře, takže se můžeme dále veselit. Statické momenty pantomimy střídají virtuózní variace a mezi tím čas vyplňují okrasné „tanečky“. Spící krasavice v tomto provedení nám podává věrné svědectví o baletu konce 19. století s tím dobrým i s tím špatným. Největším zážitkem z londýnského představení byl bezesporu výkon sólistů, Lauren Cuthbertsonová byla velice přirozená, tančila s lehkostí, a přestože její postava byla emocionálně dosti plochá, dokázala v ní najít lidský rozměr. V páru se Sergejem Poluninem byli dokonalí, krásně se doplňovali, jejich mladická bezprostřednost ve výrazu dodala naivní pohádce na uvěřitelnosti. Polunin je bezesporu technicky dokonale vybavený tanečník, kterému nechybí naprostá jistota ve skocích i piruetách.
Na poslední adventní neděli byl naplánován záznam z přestavení Louskáčka v provedení baletu Velkého divadla v Moskvě. Další v řadě romantických baletů na kouzelnou Čajkovského hudbu byl uveden nejen v pražském Světozoru, ale na mnoha místech po celé republice (a samozřejmě také ve světě). Výběr posledního přenosu roku 2011 byl v souladu s vánoční tematikou baletu, který je s těmito svátky nerozlučně spjat. Publikum na takovou nabídku přirozeně zareagovalo a na rozdíl od Spící krasavice, kde byl v hledišti zhruba tucet diváků, byl Světozor vyprodaný.Premiéra Louskáčka se konala dva roky po Spící krasavici, tedy 1892, inscenace vznikla právě díky úspěchu první spolupráce Petipy a Čajkovského. Na baletu jeho tvůrci pracovali obdobným způsobem, jeho osud byl ale velmi rozdílný. Původní inscenace totiž neměla zdaleka takový úspěch, kritizováno bylo především libreto, které Hoffmanovu předlohu (povídka Louskáček a Myší král) příliš překroutilo. Ve druhém „snovém“ dějství vystupovaly takové postavy jako Horká čokoláda, Káva, Čaj, Bonbóny, Marcipán a Cukrová víla. V prvním dějství se zase nelíbilo, že v rolích dětí Marie a Franty skutečně tančí mladí žáci baletní školy, virtuózního baletního tance (především očekávaných pas de deux) se tudíž divákům dostalo až ke konci baletu. Od počátku ale byla naopak vysoce ceněna Čajkovského hudba a to je snad hlavní důvod, proč se balet nakonec uchytil a stal se povinnou součástí repertoáru baletních souborů po celém světě. Na rozdíl od Spící krasavice si každý choreograf, který dostal za úkol inscenovat Louskáčka, vždy více či méně upravil libreto i jednotlivé tance.
Bolšoj balet uvedl Louskáčka v choreografii svého dlouholetého šéfa Jurije Grigoroviče. Jedná se o inscenaci vskutku roztančenou a plnou radostné vánoční nálady, která potěší nejen děti, ale i dospělé. První dějství se odehrává v domě Stahlbaumových, kde se koná vánoční oslava. Podle tradice zde vystupují také žačky baletní školy při Velkém divadle a nedělají své škole vůbec ostudu. Naopak, jejich výstup působí velice profesionálně, včetně dokonalé souhry a techniky. Roli malé Marušky ale tančí od začátku primabalerína Nina Kaptsova. Strýc Drosselmeyer převlečen za kouzelníka dětem zahraje krátké divadlo s loutkami a věnuje Marušce panenku-louskáčka. Šťastná dívka na konci oslavy usíná pod vánočním stromem s novou hračkou v náručí. V tu chvíli se scéna změní a my se nacházíme ve snu. Ve snu, kde jsou kouzelníci skuteční a hračky ožívají. Tak ožije i Louskáček a mění se na krásného prince (Artem Ovčarenko), jeho nepřítelem se stává zlý Myší král. Opět probíhá souboj dobra a zla, kde dobro zvítězí. Skutečným vrcholem prvního jednání je ale úchvatný tanec sněhových vloček: tanečnice víří na jevišti jako opravdová sněhová vánice, jiskřivá hudba fléten a smyčců dokonale podtrhuje bělostnou podívanou. Na závěr se Princ s Marií vydávají na cestu kouzelnou krajinou vánočního stromku. Jejich cesta a s ní spojená dobrodružství jsou tématem druhého dějství. Oživlé panenky tančí stylizované charakterní tance, z nichž každý je malé mistrovské dílo. Španělské allegro je zběsilý sled krůčků, skoků a piruet, naproti tomu Indický tanec ve vražedném adagiovém tempu je přehlídkou virtuózní stability ve výdržích. Rozverná Čína za doprovodu fléten se nesla ve znamení velkých skoků tanečníka a miniaturních skůčků na špičkách tanečnice, ruský Trepak byl velmi živý a francouzské pas de deux s pejskem prodchla preciózní elegance. Na závěr zatančí Nina Kaptsova a Artem Ovčarenko oblíbené pas de deux, kde vyniká něžná pizzicatová variace v podání Kaptsovy.
Ruská volba zjednodušeného libreta bez přidaných cukrlat se ukázala jako velice funkční. Absence Víly a jejího kavalíra navíc dává větší prostor Princi-Louskáčkovi s Marií ve druhém dějství. Balet je v tomto provedení oproštěn od veškerých nadbytečností, a jelikož je příběh jednoduchý a jasný, není potřeba složitá pantomima, která tudíž nezpomaluje jeho průběh. Emoce a nálada jsou zprostředkovány téměř výhradně tancem, virtuózním i charakterním. Louskáček tak navodí příjemnou vánoční atmosféru a Čajkovského hudba pohladí na duši. Živý přenos či záznam přenosu ze světově proslulé scény, ještě k tomu obohacený komentářem a rozhovory s předními tanečníky, je bezesporu jedinečný zážitek. Oko kamery je ale někdy nemilosrdné a i na nejlepších tanečnících objeví při pohledu zblízka chybičky, které normálně divák ve velkém divadle nikdy nemůže zpozorovat, což může trochu kazit dojem z iluze, kterou se takovéto baletní produkce snaží vytvořit. Protože romantický balet, to je především jedna velká iluze o krásném a dobrém světě. 15. 12. Spící krasavice v Bio Oko, 18. 12. Louskáček ve Kině Světozor. Foto: ROH (Bill Cooper) a archiv Velkého divadla
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace