V PIC hudebníci visí hlavou dolů a #Since1994 je feministickým protestem. Bláznivá show i trpká výpověď na Letní Letné

PIC. Foto: Jean Pierre Estournet.

Autor Barbora Truksová

Návštěvníci se zde mohou setkat s prakticky celou českou scénou, ale největší důraz je vždy kladen na hlavní hvězdy festivalu – zahraniční úspěšné soubory, které přiváží své nejnovější produkce. Po letech pořádání Letní Letné se týmu okolo Jiřího Turka podařilo přilákat řadu zvučných jmen, mnoho artistů přivést k zájmu a třeba i zájmu o nový cirkus, a také si vychovat diváky, kteří jsou již o poznání zběhlejší a kritičtější než v prvních ročnících, kdy bylo zpočátku artistům tehdy ne tak populární oboru mnohé odpuštěno. 

V úplné sestavě navzdory zranění

Francouzský Cirque Inextremiste se na Letní Letné představil již potřetí (Extrêmités 2014, Extension 2018) a vždy se jednalo o tematicky netradiční (hlavním jevištním prvkem byly propanbutanové lahve nebo bagr) a především akrobaticky extrémní brilantní vystoupení. Pro letošní produkci PIC se tento soubor spojil se Surnatural Orchestra, který měl ještě větší roli, než jaká bývá v novocirkusových vystoupeních obvyklá. 

Surnatural Orchestra spolupracují s novým cirkusem už deset let, v jejich projektech často vystupovali akrobaté. Ve spojení s Inextremisty se spojení ještě zintenzivnilo. Ačkoli je obvyklé, že akrobaté jsou zároveň hudebníky, zde se hudebníci stali artisty a role byly vyrovnané, orchestr byl rozpohybovaný po celém šapitó (a to doslova, neboť na lanech zavěšení hudebníci hráli i hlavou dolů z vrcholku stanu). 

Již při příchodu byli diváci obklopeni děním, orchestr oděný v kostýmech pro nový cirkus vlastně typických (v punkově laděném konzervativním oblečení s vestičkami, saky i buřinkami) hrál nesmírně disharmonicky rozladěné melodie, akrobat balancoval na žebříku, vprostřed ležela převrácená trampolína. Zatímco se diváci usazovali, vybral si mezi nimi artista několik, kteří si mohli svou rovnováhu též vyzkoušet. Zapojení diváků do show se ale opakovalo vícekrát. Pod trampolínou totiž leželo tělo ženy, které nikdo z orchestru nepomohl, narozdíl od diváků. Delphine Dupin poté diváky využila i ke stěhování trampolíny a přestavbě scény.

PIC nenese jedno významnější téma, je to pásmo, ve kterém se střídají energie a výstupy, akrobaté šplhají po nikdy nekončícím laně, artisté i hudebníci se houpou napříč sálem, schovávají se mezi světly u stropu, skáčou z vrcholku konstrukce, klauni baví i dojímají (překrásná byla scéna s papírovými vlaštovkami). Ale i přes tuto obrovskou energii jsem se jako divák nemohla ubránit pocitu, že něco chybí. 

„Skutečná rizika a sžíravý humor jsou nejvýstižnější slovní spojení pro tento soubor, který posouvá stále více hranice slova extrémní,” stálo v anotaci. Možná to bylo předzvěstí. Akrobacie je disciplínou, u které není z její podstaty o úrazy nouze. V okamžiku, kdy je však akrobatická část založena na menším počtu aktérů, vzniká problém, který se Inextremistům letos poněkud vymstil. Trampolína, která měla hrát v PIC hlavní roli, zůstala totiž z důvodu úrazu Rémiho Bezaciera (alespoň dle informací šuškaných po Letné) trestuhodně nevyužitá – stala se sice dominantou scény, ale než jako akrobatické náčiní sloužila spíše k jevištní akci. 

Při mnou navštívené repríze se (narozdíl od prvních uvedení) Bezacier v manéži – a dokonce i na trampolíně – objevil, avšak s ohledem na jeho obvyklý repertoár ukázal akrobatické triky, které lze považovat za spíše základní. Nelze než doufat, že úraz talentovaného akrobata nebude mít žádné následky.  Přesto se domnívám, že by o indispozici jednoho z důležitých artistů měl být divák oficiálně informován. 

Ženy jako panenky pro potěšení

Poprvé letos na Letní Letnou přicestoval tchajwanský cirkusový soubor Eye Catching Circus se svou produkcí #Since1994. Soubor vychází ve své akrobacii zejména z čínské cirkusové školy, která není tuzemskými diváky prozatím příliš objevená, avšak díky silnému vlivu současného tance i progresivního tématu je jejich inscenace snadno čitelná. 

Že nejvíce feministicky laděné dílo přijede právě z východní Asie by asi každý nečekal. Tchaj-wan je pravděpodobně jednou z nejprogresivnějších zemí regionu (a dost možná v lecčems progresivnější než my), ještě nedávno v jejím čele stála prezidentka Cchaj Jing-wen, je zde uzákoněno manželství pro všechny, společnost přesto zůstává v mnohém silně patriarchální. Právě to mladé akrobatky tematizují, ukazují ženy jako rodičky, jako krásné panenky, u kterých je zjev to hlavní, co mohou nabídnout. Artistky hned na začátku svítilnami objevují křehké linie svých těl, strnulé úsměvy patří k začátkům mnoha výstupů a poukazují na pokrytectví i tíživost vlastní existence. Snad nejděsivější je pantomimická scéna ženy sedící s roztaženýma nohama zády k publiku. Z lůna vytahuje rudé odstřižky látek, aby vytáhla balonek – je však růžový, nechává ho odletět… i další balonek je růžový, odkládá ho stranou, teprve třetí, modrý, s láskou přijímá. Ten růžový se studem schovává za zády. Silný okamžik, který ukázal pocity i postavení žen i jejich dcer.

Dcera, žena, krása. Kult, který je v Asii mnohem silnější než v Evropě. Akrobatka jako panna v životní velikosti nemá vlastní názor, vlastní pohyby, pouze strnulý úsměv a krásné tělo, které ostatní oblékají do burleskního oblečku, aby v něm posléze sváděla diváky bez ohledu na gender a vše završila extatickým žonglováním se stolem na vlastních nohách. 

Svádění a úsměv jsou všudypřítomné – artistka předvádí náročné shyby, přesto stále s křečovitým, skoro maniakálním úsměvem. Tento až děsivý obraz neustálé krásy byl rozbíjen v čase mezi scénami, který byl naplněný současným tancem i párovou akrobacií připomínající akrobatickou gymnastiku, ve kterém se umělkyně více dostávaly do svého nitra. I v závěrečné scéně se pohyby postupně proměňují, těla vytváří obrazy, fyzická krása je zpochybňována, akrobatky si rtěnkou kreslí na kůži šipky a otazníky, až vkročí mezi diváky a vyzvou je, aby i oni popsali jejich těla. Zde nastal, hudbou podpořený, krásný okamžik přijetí, kdy se ženy v publiku, bez vyzvání, rozhodly upustit od otazníků a na těla malovat srdce... 

#Since1994 nejspíše nepatří k tomu nejbrilantnějšímu, co se kdy na Letní Letné objevilo, akce byla občas příliš tlačená na sílu, avšak v síle výpovědi přinesla, alespoň pro mě, zážitek, ze kterého si odnáším mnohá zamyšlení. 

Psáno z představení PIC a #Since1994 ze dnů 20. a 22. srpna 2024 na Letní Letné.

Cirque Inextremiste: PIC

Trubka: Antoine Berjeaut
Altsaxofon: Basile Naudet
Basový trombon, klávesy: Bertrand Landhauser
Klávesy, kytara: Boris Boublil
Umělecká koordinace, altsaxofon, klarinet, trubka: Camille Secheppet
Flétna, altsaxofon: Clea Torales
Umělecký spolupracovník, akrobat: Delphine Dupin
Suzafon: Fabien Debellefontaine
Žonglování, burleska: Fabrice Dominici
Baryton saxofon, altsaxofon: Fabrice Theuillon
Trombon, kytara, zpěv: François Roche-Juarez
Tenor saxofon, klarinet: Guillaume Christophel
Trubka: Guillaume Dutrieux
Trombone: Hanno Baumfelder

Provazochodec, akrobat: Hervé Banache
Bicí: Ianik Tallet
Baryton saxofon, zpěv, kolečkové brusle: Jeannot Salvatori
Provazochodec: Julie Delhomme
Provazochodec, akrobat, závěsný tenorsaxofon: Julien Favreuille
Eufonium, sopránový trombon: Julien Rousseau
Flétny, altsaxofon, zpěv: Léa Ciechelski
Tenorsaxofon, zpěv: Nicolas Stephan
Trubka: Pierre Millet
Trampolína: Rémi Bezacier
Bicí nástroje: Sven Clerx

Zvuk:
Zakariya Cammoun
Geoffrey Durcak
Manu Martin

Technický tým:
Scénografie, technická režie: Nicolas Legendre
Stavba stanu, režie: Bernard Molinier
Stavba stanu: Max Héraud
Stavba stanu: Laurent Mulowsky
Stavba stanu: Benjamin Leroy
Lanový technik: Hervé Banache
Lanový technik: Julien Favreuille

Kostýmy: Solenne Capmas 
Světla: Jacques-Benoît Dardant, Jacques-Benoît Dardant, Anne Palomeres