V Mystical Self se choreograf spolu s tanečníky dotýkají šílenství

Mystical Self. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Dílo Edivalda Ernesta se v tuzemsku objevuje poprvé, byť tento tanečník a choreograf původem z Mosambiku působí na taneční scéně, v současnosti v Německu, již nějakou dobu. Jako asistent se setkal s Davidem Zambranem (pedagogem i u nás známým metodou výuky Flying Flow, Passing Through) a v Berlíně spolupracoval se souborem Sasha Waltz & Guests na mnoha inscenacích. V roce 2015 cestoval se svým sólem Tears po světě, o dva roky později se podílel spolu s Lindou Kapetaneou na duetu Half the Truth pro soubor RootlessRoot. Připravil několik studentských projektů v rakouském Salcburku a v roce 2023 utvářel program IT FOLLOWS pro Amsterdam University of Arts v Nizozemsku. Edivaldo Ernesto kromě toho vyučuje vlastní pohybový systém Depth Movement, který evidentně uplatnil i v novém díle Mystical Self, v němž účinkují tanečníci a tanečnice Lenky Vagnerové. 

Lenka Vagnerová si vybrala pro premiéru svého souboru umělce, jenž jejímu tanečnímu vyjadřování a naturelu konvenuje. A to nejen tělesnou ryzostí, charakterizující i tuto choreografku, ale i tím, jak Edivaldo Ernesto žene syrový projev performerů na hranu šílenství. A činí tak s neskrývanou rozkoší, když se noří do ponurých hloubek těl, otevírá prostor, kde není čas na poetické snění, ale naopak jeho hrdiny pronásledují samé noční můry. 

Brutální tanec

Na potemnělém jevišti divadla Komedie se vylupují nejasné obrysy tanečníků, sedí v klidných pozicích, Adam Sojka v širokém postoji rozevírá paže s roztaženými prsty, Lukas Benjamin Lizama Garrido stojí na hlavě. Tento prvotní scénický poklid narušuje reprodukovaný doprovod Ivana Achera namixovaný z nejrůznějších zvuků: uši vám trhají velmi hlasité, nepříjemné disonance, skřípení smyčců, údery gongu, zkrátka totální disharmonie, jako když „taháte kočku za ocas“. 

Nad scénou se neustále valí kouř, a to nejen zpoza postranních šál, ale kouřovou clonu vypouštějí do éteru i těla tanečníků. Šedavý dým je všudypřítomný a v jeden moment se line přímo do hlediště. Jako by měl odlehčit, změkčit tíživou atmosféru, brutální tanec tanečního sextetu – dvou žen a čtyř mužů. Oděni v černých, širokých kalhotách, s torzy vrchního ošacení, které v průběhu hodinové černé seance obměňují, nenacházejí sami v sobě ztracený ráj, ale jejich vnitřní prostor představuje inferno. V temnotě svých fyzických projevů obnažují mnoho drsných podtónů, ve tvářích se jim zračí naštvání, rozladění, vztek a hněv. Ernesto nenechává tanečníky oddechnout, veškeré zhnusení, ohavnosti a nepříjemné emoční stavy je nutné vykopnout ven – v prudkých, razantních pohybech, kdy jeden ohrožuje druhého. Všichni jsou stále ve střehu, vždyť bojují se svými démony… 

Až na samé dno

Lukas Lizama Garrido doprovází extatické variace nejmarkantnějšími grimasami, koulí očima a do široka rozevírá ústa. Jedna z tanečnic zase úpěnlivě naříká, jiný člen této neurotické tlupy doprovází údery paží silnými vzdechy. Matilde Giacomelli i Dalma Kitley, jakožto představitelky ženského pohlaví, zde nejsou ve svém projevu žádné křehotinky – jejich vnitřní svět je také plný pochybností, strachů a panické hrůzy, stejně jako ten mužský. 

Edivaldo Ernesto vás v Mystical Self vtáhne do pochmurných zákoutí lidských duší, ztracených a ponořených do dekadentního toku myšlenek a emocí, kdy ani chvilkové zpomalení pohybu nevyústí do plynulosti. I drobné střípky naděje opět zastíní negativní energie, s níž se všichni interpreti musejí popasovat. Musí mít stále pod kontrolou rychlé těkání hlavy, paží, nohou, trupu a nutno říct, že se jim to daří a jejich výkony, kdy je choreograf nutí „sáhnout si na dno“, vypořádat se s partnerem/duchem s tváří skrytou pod černou kuklou, jsou obdivuhodně uhrančivé. Po celou dobu představení navíc každý z šestice účinkujících zůstává v podstatě osamocen, neboť pokud se setkají, vždy je to důvod k souboji. 

Ve druhé půli produkce lze ve zvukové ploše vysledovat výraznější rytmické celky, náznaky libějších melodií, ale i do nich proniká nářek, bolest, agrese a neutěšenost, u kterých byste si přáli, aby byly během tohoto bizarního rituálu zažehnány. Ale nic takového Ernesto nenabízí, neboť vstupuje do těch nejtemnějších hlubin lidské mentality a útěchu či naději lze spatřovat v oranžově zbarveném proudu světla, jež v jeden moment „hladí“ těla tanečníků. 

Do do temnoty zahaleného výtvarného návrhu pak prosakuje červená barva sukní, rukávu košile, svršků, jež může evokovat vášeň, lásku i krev… Mystical Self je sledem obrazů bez narativu, kaleidoskopem drásavých výjevů, v jejichž „ošklivosti“ se vlastně skrývá určitá krása.

Psáno z premiéry 18. září 2024, Divadlo Komedie.

Mystical Self
Choreografie, režie a koncept: Edivaldo Ernesto
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Simona Rybáková (kreativní spolupráce Barbora Kotěšovcová)
Účinkují: Adam Sojka, Matilde Giacomelli, Léonard Vo Tan, Leo Terris, Lukas Benjamin Lizama Garrido, Dalma Kitley ​
Zvuk: Eva Hamouzová
Light design: Jan Hugo Hejzlar 
Produkce: Soňa Hájek Bartková, Eliška Řezníčková
Foto: Vojtěch Brtnický
​Koprodukce: Městská divadla pražská

Za podpory: Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha, IDU, PerformCzech, Next Generation – financováno Evropskou unií v rámci Národního plánu obnovy