V Clouds duše škobrtá o zem

Clouds. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Jana Bohutínská

I na Věru Ondrašíkovou & Kolektiv se tak vztahuje pozoruhodné a lakonické vyjádření Sylvy Šafkové (pro portál Opera Plus), nové členky umělecké rady Ponce: „Změny v divadle nastaly již tím, že většina umělců odešla.“

Clouds při premiéře zcela zaplnily hlediště ARCHY+, z velké části velmi mladým publikem. To sedí, vždyť právě práci s dětmi, teenagery a mladými dospělými se Věra Ondrašíková systematicky věnuje a do Clouds je obsadila. Chápu to tak, že v zájmu o mezigenerační dialogy je tvůrkyně ve své práci poměrně konzistentní. Věrná zůstává i výrazné tvorbě se světelným designem a technologiemi, s jejichž pomocí na scéně pěstuje své vizuálně květnaté a imaginativní světy, ambienty s až barokním šmrncem prosvětlených kouřových oblaků. Drží se také spolupráce se svou zkušenou dvorní dramaturgyní Martou Ljubkovou.

Ačkoliv se snažím při návštěvách premiér oprostit od očekávání zakotvených v minulé práci konkrétní tvůrkyně nebo tvůrce a přistupovat k novince s otevřeností, na druhou stranu těžko můžu svou dlouhou diváckou zkušenost úplně odpárat. U Clouds jsem očekávání krotit nedokázala, práci Věry Ondrašíkové sleduji průběžně, věděla jsem, že má za sebou dlouhé měsíce systematických výzkumů a příprav, že nejdu na dílo spíchnuté na poslední chvíli horkou jehlou. A jasné je také to, že se choreografka vyhoupla do první ligy tvůrců na scéně českého nezávislého tance, že posbírala ocenění, je úspěšná v touringu, přejí jí zahraniční ohlasy. Tak jsem byla natěšená, ale nakonec jsem spadla při a po jejím ani ne hodinovém opusu z hrušky dolů.

Potíž vidím v tom, že se její tvůrčí rukopis příliš nevyvíjí, mohu-li z představení soudit. Sledovala jsem opakování tvůrčích postupů, které už jsem u Věry Ondrašíkové viděla, a leitmotivem mé vnitřní reakce bylo jediné slovo: klišé. V textech, které lze k inscenaci najít, se dočítám o dokumentární práci na téma komunikace mezi mladými lidmi. Na jevišti jsou podle těchto informací performerky a performeři od jedenácti do sedmnácti let. „Duše. Jedno z nejdiskutovanějších témat současné mladé generace očima těch, kterých se týká,“ píše se o tématu novinky na choreografčině webu a také o nové cestě komunikace a sdílení, o komunikaci beze slov, bez iClouds.

Má být tou novou cestou setkat se osobně, tělo s tělem, setkat se v tanci? Proč pak ta prezentovaná cesta vyznívá tak staře? Má se ponovu hledat duše tak, že někdo podle nahlas vyslovené instrukce zatančí slunce, Mrtvé (mrtvé) moře nebo lásku, což je jedna ze scén představení? Co neotřelého je na tom, když duši symbolizuje křehká skleněná nádoba nebo nafukovací mrak, bílý objekt, který pluje nad jevištěm? Je novou komunikační řečí tanečně-akrobatická scéna, kdy se dítě marně snaží dostat do kruhu ostatních, těch starších, kteří se pevně drží za ruce? Mají to být prosvětlené kouřové vlnky, které se převalují po podlaze, vytvářejí pocit beztíže, dojem letu v oblacích a které už jsou pro práci Věry Ondrašíkové emblematické? A jak to vše doprčic souvisí s nejmladší generací, které se má tato inscenace podle popisu především týkat?

Neříkám, že jsem během krátkého večera nezahlédla nic silného. To ano. Dívčí sólo, stopy jasného tanečního nadání, profesionální light design, když mě zrovna světlo neoslnilo nebo se jeviště naopak netopilo v polotmě. Zapamatuji si útržky, celek po mně sklouzl, a to včetně hudby, která je přitom pro inscenaci podstatná.

Asi je fér napsat, v jakém dalším kontextu jsem Clouds viděla. Předtím jsem zašla na reprízu Českého hrdiny od Farmy v jeskyni do prostoru DOX+. Poloprázdné hlediště, profesionální zázemí, profesionální taneční, režijní i choreografická práce a v celku spíš divácká nuda, chlad, opakování. Posléze jsem byla na hostování japonských Sankai Juku na Nové scéně Národního divadla. Na konci jejich Utsushi mi z očí tekly slzy, protože mě představení hluboce zasáhlo. Sankai Juku vytvořili na jevišti originální svět, vymknutý z vesmíru, ve kterém běžně žiju, a přesto o běžném světě, způsobem via negativa, vypovídající. Svůj jevištní svět vymodelovali nejen světelnými efekty, ale na prvním místě mistrně propracovanou, detailně disciplinovanou fyzickou řečí.

Jistě, nebudu srovnávat hrušky a jablka, Věra Ondrašíková má samozřejmě jiná východiska a jiné záměry než Sankai Juku. To, že tenhle kontrast zmiňuji, má jiný důvod: Se současným českým tancem vedu svou osobní vleklou polemiku, nedokážu se radovat jen z toho, že něco je, že něco vzniká a že stačí třicet let opakovat povrchní marketingovou větu o dynamickém vývoji v této umělecké branži. Příliš často odcházím z divadla a nechápu „proč“ se vše na jevišti dělo a k čemu to směřovalo, což se mi stalo i s Clouds.

Už zase jsem neviděla žádnou urputnou nutnost, která dílo přivedla na jeviště, nedokázala jsem skrz dílo vystopovat tvůrčí nutkání, díky němuž je nutné zrovna tohle a nic jiného předložit publiku. Natož, abych se na právě tohle konkrétní tvůrčí šílení nebo na tvůrčí rozumovou analýzu dokázala nějak napojit, sdílet nějakou emoci (či záměrnou absenci emocí), myšlenku nebo totální prázdnotu, pochopit, proč je to, co vidím, tak strašně důležité. Nevidím snahu vytvářet osobitý, konzistentní pohybový slovník. Takovéto večery s tancem se mi zdají nakonec jako ztráta cenného času, a to nejen v patetickém faktu lidské konečnosti, ale i v pragmatické konkurenci výstav, literatury, filmů, koncertů nebo kdybych si doma pustila špičkový zahraniční seriál, který promlouvá o současnosti.

Jdu na tanec znova a znova, zkouším, hledám, tanci se snadno propadá, těžko se opouští – i z mé pozorovatelské pozice. Opakovaně se dál snažím pochopit, proč díla, která považuji za průměrná, a když mluvím s dalšími lidmi, nejsem v tom sama, zase tak úspěšně vystřelí z Česka do světa. Mrzí mě, že právě nad Ondrašíkové dílem Clouds ze mne všechno tohle nakumulované přemítání vyhřezlo a kulminovaly mé rozpaky z dalšího nevýrazného tanečního večera.

Psáno z premiéry dne 15. května 2024 v divadle ARCHA+.

Clouds

Choreografie a koncept: Věra Ondrašíková

Choreografická spolupráce: Daniele Iemolo

Dramaturgie: Marta Ljubková

Hudba: Filip Míšek

Světelný design: Pavel Kotlík

Projekce: Michal Rydlo

Kostýmy: Lucia Račková

Mrak: Ondřej Eremiáš

Sklo: Dechem

Konzultace: Jan Vávra, Sára Balabánová

Premiéra 15. května 2024, ARCHA+

.