Utsushi – Vnímat a vidět neviditelné

Utsushi. Foto: Elian Bachini.

Butó a tvůrčí postupy Sankai Juku

Ushio Amagatsu (1949–2024), zakladatel Sankai Juku a choreograf, vycházel z techniky a způsobu vyjadřování tance butó, ale přesto se mu v jistém smyslu vymyká. Jde nejen o hluboký niterný prožitek, ale o absolutní preciznost propracování detailu pohybu, vysoce estetickou a artistní vizi výtvarného, sošného obrazu. Tanečníci jsou zcela vyholení, hladcí a po celém těle bíle nalíčeni, takže i tím působí nadpřirozeně, stejně jako zvláštním zpomaleným pohybem. 

Amagatsu založil soubor v roce 1975, nejdříve pořádal různé workshopy a vytvářel kratší kompozice a brzy poté (od roku 1980) získal možnost pravidelného hostování v pařížském Théâtre de la Ville. A to se moc často začínajícím souborům nestávalo. Byla to brána k mezinárodnímu úspěchu. Tento výjimečný umělec bohužel nedávno zemřel. Jeho dílo ale žije dál.

V překladu slova butó se najdou dva významy, „bu“ znamená tančit a vznášet se a „to“ z něčeho vycházet, mít kořeny. Tanec butó vznikal v 60. letech jako reakce na stav moderního umění v Japonsku, tedy stále na dobu po Hirošimě a Nagasaki, v letech bezprostředně poválečných. První generace tanečníků a tvůrců, jimiž byly klíčové osobnosti Tatsumi Hijikata a Kazuo Ohno, se snažila o neopakovatelné sdělení z hloubi nitra. Do jisté míry lze přirovnat butó k výrazovému tanci. Snaha byla poukázat na neviditelný stav mysli a duše, tak to například formuloval i slavný tanečník Min Tanaka, který již v 80. letech svým vystoupením v Divadle Archa šokoval pražské publikum.

Vnímat a vidět neviditelné. Vnímat přírodu a její živly: vodu, vzduch, oheň a zemi. A také zemskou přitažlivost, jež nás neúprosně stahuje k návratu dolů. Tedy pomyslná vertikála a energie prochází našimi těly a snad končí v našich kořenech. Často bývá využíván písek jako element země, padající dolů nebo rozhazovaný po prostoru. Butó bývá také nazýván tancem temnot, možná asi nesnadným putováním zevnitř někam ven, cestou za světlem.

A to možná byla i je cesta Ushioa Amagatsua, putování za světlem, po geometrických liniích napříč prostorem horizontálně rovně, vertikálně směrem k divákovi a zase zpět nebo diagonálně i v kruhu. A na tomto putování bosou nohou není nic nového, jde o prastaré cesty, které tady byly a stále budou v našich životech. Různé způsoby chůze celou plochou chodidla nebo jeho částí, chůze jistá i nejistá, pomalá a velmi zpomalená, chůze po písku nebo třeba po drsných kamenech jako po břitvách.

Ruce a prsty rukou tvoří nekonečno gest. Gesta přímá nebo zkroucená, pohyby paží ostré až mrazivě strohé doprovází tak podivné kolébání i výkyvy trupu a holé hlavy s výrazem bílé masky obličeje. Mimika a výraz se mění podle vnitřního stavu mysli. Ústa křičí zcela otevřená a oči se někdy kroutí a někdy téměř zmizí ze svého středu, kdy vidíme jen bělmo oka.

Jsou rozhodně momenty, kdy se na vyšinuté tělo a jeho podivný výraz nedívá dobře. Vidíte něco neznámého, neproniknutelného a zašifrovaného, možná i neživého. Někdy je sdělení mrtvolně strohé i tvrdě kruté. Snad se v jisté době někteří z umělců nechali ovlivnit dílem francouzského básníka a divadelníka Antonina Artauda a jeho „divadlem krutosti“?

Rituální syrovost

Inscenace Utsushi (původní premiéra se konala v roce 2008 ve Francii) s podtitulem taneční zrcadlení života a přírody je přehlídkou ze stěžejních děl třicetileté práce souboru. Byly to například inscenace: Růže z písku (1988), Ruce temnoty (1978), Paralelní posun (1998), Monády (1988), Dvě zrcadla (2000), Ozvěny (2000), Sledovat, dívat se (2005).

V úvodní scéně čtyři tanečníci v dlouhých, bílých, širokých sukních s vyztuženým krajem, schouleni téměř u země, vytvářejí iluzi vyrůstajících rostlin, v jakémsi uhrančivém i křečovitém napětí. Minimalistická expozice je dlouhá, ale graduje rozhozením velkého množství písku po celém prostoru scény.

Obrazy roztančených, leckdy i obnažených těl, oděných většinou do dlouhých sukní vyvolávají určité mysterium. Ne v náboženském duchu, ale ve výsostné jedinečnosti poslání, které performeři předávají. Po další meditativní scéně se zrcadlovými pohyby pomalinku přesouvají dva poutníci, naopak v dalších částech s gradujícími hudebními motivy především na bicí nástroje v dynamickém sepjetí se tanečníci dostávají do transu. Nasazené mají masky strašidelně beztvaré a bez výrazu.

V uvolněných suknicích se posunují v prostoru a houpavými pohyby obnažují až provokativně své hýždě. Syrovost záhadných rituálů obměňujících se skupin tanečníků i odlišných kostýmů násobí fascinující hudební předloha a ve scénickém řešení se mění vykrytí horizontu, z černé zadní stěny je bílá a zase naopak; i z tahů visí na několika místech provazy na konci s pytlíky zřejmě s pískem a zvonkem.

Dílčí části se proměňují většinou v obsazení čtyř nebo dvou tanečníků, až ve finále jsou na scéně všichni, až do dlouhé a rozpohybované děkovačky. Ani při závěrečném potlesku nevyjdou ze své role a neuvolní výraz těla ani obličeje. Kdo z diváků nemá zkušenost s touto prazvláštní formou umění, musí být skutečně konsternován. I když největší sláva a úspěchy tance butó v Evropě i v Americe byly v 80. letech. 

Psáno z představení 15. května 2024, Nová scéna, Praha.

Utsushi
Režie, choreografie, výprava: Ushio Amagatsu
Hudba: YAS-KAZ, Yoichiro Yoshikawa
Tanečníci:  Sho Takeuchi, Akihito Ichihara, Dai Matsuoka, Norihito Ishii, Ichiro Hasegawa, Shunsuke Momoki
Světlo: Satoru Suzuki 
Zvuk: Junko Miyazaki