Ultimátní pozvánka k tanci – Invited

Invited. Foto: Jakub Hrab.

Když při svém posledním loňském hostování v Divadle Archa zanechal Wim Vandekeybus v závěru představení Go Figure Out Yourself diváky samotné na jevišti, téměř symbolicky uzavřel éru jakési „nedotknutelnosti“ umělce, příznačnou pro dosavadní všeobecný přístup taneční tvorby. Ale tam, kde něco končí, něco jiného začíná. Rok se s rokem sešel a diváci spolu s projektovými členy legendárního vlámského souboru opět stanuli tváří v tvář ve stejném prostoru, aby zkusili přímo na jevišti v reálném čase tvořit společně.
Invited v produkci Ultimy Vez nabídlo 8. a 9. března 2019 v souladu s dramaturgickým zájmem Divadla Archa vzorový příklad všeobecného trendu, který bortí dosavadní konvenční rozdělení společnosti v divadelním prostoru na „umělce“ a „ty ostatní“ (tedy diváky). Autorem je belgický taneční a choreograf (člen Ultima Vez od roku 2011) Seppe Baeyens, jenž ve své tvorbě zkoumá aktuální možnosti proměny divadelní funkce a formy a související vlivy na výslednou podobu zážitku při návštěvě divadla.

V Invited dal k dispozici místo na výsluní (na jevišti) všem přítomným. Povrchní rozdíly mezi zvanými a těmi, kdo zvali, byly cíleně setřeny tak, aby na první pohled nebyly patrné. Ještě před samotným začátkem se individuality protagonistů souboru přirozeně rozpustily mezi příchozí návštěvníky. Díky civilnímu oblečení, různosti věku a rozdílné míře jevištní zkušenosti zapadli mezi dav proudící do sálu. Prostor performativního dění jednotil a určoval dlouhý nafukovací had, který zároveň sloužil jako sezení. Kdo neseděl, stával se účinkujícím. Performativní atmosféru podtrhoval živý hudební doprovod kytary a bicích v kulise lehce samplovaného beatu.
Svou zásadní roli na průběhu představení hrála empatická otevřenost tanečníků a tepající osobitá energie charakteristická pro inscenační rukopis Ultimy Vez. Přicházela postupně a nenápadně spolu s progresivním odhalováním stálých účinkujících mezi ostatními. Jejich generační rozptyl, který zahrnoval děti školního věku i pětadevadesátiletého seniora včetně dvou účinkujících s Downovým syndromem, dával jasnou zprávu světu, že tančit může opravdu každý. Vytvořená divadelní energie připomínala vlnu, na které se dá surfovat i s minimem tanečních schopností.

Principiální typologie pracovala ku prospěchu vzájemného poznání beze slov. Členové souboru jako průvodci podle dané struktury nejprve naznačovali možnosti skrze elementární pohybový projev či gesta, ale další vývoj vzniklých situací se už formoval sám. Prostřednictvím interaktivního přístupu zvali jednotlivé diváky, aby se stali spoluautory divadelní akce a tanečního konceptu. Jejich vyzvání k tanci bylo jako nabídka, která v danou chvíli nešla odmítnout.
Při obou pátečních uvedeních byla na začátku mezi diváky znát lehká nervozita, snad způsobená špatně se maskující stydlivostí nebo strachem z neznámého. Tomu odpovídal i tradiční „syndrom“ stádovité poslušnosti, sem tam narušený lehkou snahou o individuální postoj či projev originality. S ubíhajícím časem se v atmosféře odráželo nadšení z přítomnosti na jevišti stejně jako zmatení z nejistoty vývoje dění, sebeironické proplesknutí svou vlastní myslí při vypadnutí několika mobilů a samozřejmě i alibistická snaha být mimo performativní dění (obrazně i doslova). Odvaha projevit se poprvé sám bez pobídky byla u obecenstva minimální, ale na druhé nebo třetí vyzvání už nikomu nečinilo problém se zapojit. Přesto větší míra dynamického běhu, výrazných skoků, fyzického kontaktu včetně využívání váhy a vzájemného přenášení byla pohybovou doménou hlavních protagonistů. A stejně jako na začátku při společném ladění hlasem, které mělo velmi silnou odezvu, přikryla i závěrečnou erupci všeobecného spontánně směřovaného tanečního projevu vůči studu odolná tma. A když se po skončení světla rozsvítila, byli si všichni přítomní nejen fyzicky o něco blíž.

Invited. Foto: Jakub Hrab.

Tanec v sociálním divadle

Realizace Invited je také projektem formy tzv. sociálního divadla, které svým přístupem rezignuje na uměleckou a estetickou funkci performance. Dominantní hodnotu tvorby spatřuje ve společenském významu pro danou či příležitostně vzniklou komunitu účinkujících nebo diváků, a to včetně ovlivnění a řešení jejích aktuálních problémů. V zahraničí tato tendence aktuálně krystalizuje v současné nezávislé performativní tvorbě už nějakou chvíli, takové příklady se objevují jako hostování právě třeba v Arše nebo byly k zahlédnutí i na Malé inventuře. Výjimečnost projektu Invited tkví ale oproti jiným v oné „ultimácké“ schopnosti zrcadlit u dané společnosti (zastoupené vzorkem diváků) její postoj k tanci. Využití tance jako prostředku komunikace aplikovaného divadla je za našimi západními hranicemi téměř přirozeností, a kdo by se tomu divil.

V českém prostředí je terapeutický efekt sociálního divadla využíván již dlouhou dobu především při práci s problematickými klienty či v rámci kurzů teambuildingu. Vychází ovšem ze základů principu tvořivé dramatiky. Tanec ve spojení se sociálním divadlem nebo interakcí se zatím uplatňuje sporadicky. Trochu z neznalosti možností takové taneční tvorby a možná i z obavy českých tanečních umělců, že by jejich umělecké okolí a akademicky zaštítěná odborná veřejnost tento přístup dopředu zavrhli jako neopodstatněnou tvůrčí záležitost „bez pochopitelného významu a přínosu“.
Na milost jsou snad občas brány jen dětem určené tituly či výstupy z tvůrčích dílen s veřejností. A případná jevištní spolupráce s amatérskou taneční scénou (respektive scénickým tancem) v rámci sociálního projektu se u nás trestá označením ztráta umělecké kvality! Tak třeba zahraniční argumenty budou přesvědčivější.

Přes všechny sociálně kladné aspekty představení Invited (včetně akcentace nového vnímání funkce umění ve společnosti) na mě stejně z druhého břehu kulturní řeky mává stesk. Je po výjimečném diváckém zážitku úžasného a dokonale fyzického (ne jen přirozeného) tanečního projevu „opravdového“ souboru Ultimy Vez. Duše náročného diváka nedá nikdy dopustit na magický obraz asociací, symbolů a tajných manipulací v osobitém rukopisu inscenací Wima Vandekeybuse.
Na internetových stránkách Ultimy Vez jsou pro letošní rok uvedeny hned dvě premiéry v jeho režii. Je asi jasné, že tento nyní již „konvenční“ způsob umělecké výpovědi skrze fyzické taneční divadlo nezaniká. Jen by měl být v budoucnu určen pouze těm, kteří mají společnosti skutečně co říci a dokážou svým dílem v přidané hodnotě reflektovat jak potřeby, tak i stav společnosti.
 

Psáno z obou uvedení 8. března 2019, Divadlo Archa.

Invited
Režie a choreografie: Seppe Baeyens
Vytvořili a účinkují: Emile Van Puymbroeck, Luke De Bolle, Chisom Onyebueke Chinaedu, Leonie Van Begin, Rosa Boateng, Oihana Azpillaga, Ischa Beernaert, Esther Motvanya, Roel Faes, Trui De Mulder, Adnane Lamarti, Seppe Baeyens, Frank Brichau, Stephan Verlinden, Elisabeth Wolfs, Leon Gyselynck
Hudba: Stef Heeren, Kwinten Mordijck, Karen Willems
Dramaturgie: Kristin Rogghe
Scéna a světelný design: Ief Spincemaille
Kostýmy: Lieve Meeussen
Premiéra: 23. února 2018, KVS, BRUSEL (BE)