Třikrát Královský balet

1. 8. 2012 recenze

Autor Kristina Durczaková

Jeden ze světově proslulých baletních souborů, anglický Královský balet, sídlící v budově Královské opery v londýnské Covent Garden, připravil na duben premiérový večer tří choreografií. Autory jsou současní britští choreografové patřící k mladé až střední generaci. Večer sliboval konfrontaci zcela odlišných děl a témat. Společným jmenovatelem snad mohl být neoklasický styl, užívající tanec na špičkách i bez, každý byl ovšem velmi ovlivněn přístupem choreografa a charakterem ztvárněného kusu.

Večer otevřela již starší a ověřená choreografie Christophera Wheeldona s názvem Polyphonia. Choreograf a bývalý tanečník Wheeldon studoval Royal Ballet School a chvíli byl členem Královského baletu. Poté ale přijal nabídku k působení v New York City Ballet, kde ještě zažil práci s Jeromem Robbinsem. Postupně se vypracoval na sólistu, ovšem choreografické ambice měl taktéž a po zranění se nakonec uchýlil k choreografii úplně. Dílo Polyphonia na hudbu maďarského skladatele Gyorgy Ligetiho vytvořil v roce 2001 pro New York City Ballet. Od té doby ji tančil i anglický soubor a letošní uvedení tedy pro něj není novinkou.
Pro téměř čtyřicátníka Wheeldona je Polyphonia zatím zřejmě nejúspěšnějším dílem. Přináší čistý neoklasický styl, ozvláštněný o originální pohybové prvky. Dílo má jasnou strukturu, je postaveno na 10 skladbách pro sólový klavír. V rámci těchto deseti skladeb Wheeldon pracuje se čtyřmi páry. Nic více, nic méně. Scéna je prázdná, tanečníci oděni do jednoduchých fialových trikotů a celotrikotů. Inspirací pro balet byla právě Ligetiho hudba, jež je poměrně komplikovaná a skrývá v sobě mnoho vrstev. Sólový klavír živě doprovází tanec na scéně. Není nijak enormně nazvučen, a tak odhaluje každý doskok tanečníků. Není se ale třeba obávat, obsazení složené z převážně prvních sólistů, sólistů a „first artists“ (odpovídá částečně demi-sólistům) potvrzuje vysokou úroveň souboru. Nejvíce utkví úvodní pasáž, kdy skladbu s názvem „Désordre“, tedy „zmatek“, tančí všechny čtyři páry, pohybem vyjadřující esenci neoklasicismu, řádu a estetiky. Oni jsou řádem, zatímco hudba žádný řád nemá. Centrální pár Sarah Lamb a Johannes Stepanek poté v sólových duetech rozvíjí pohybovou komunikaci, která využívá i pohybu na zemi, přičemž však nepotřebuje pracovat s komplikovanými pohybovými frázemi. Jednoduchost, čistota a provázanost s hudbou, toť Polyphonia.

První světovou premiérou večera byl narativní balet mladé vycházející hvězdy Královského baletu, pětadvacetiletého Liama Scarletta. Jedná se o mladého tvůrce, člena souboru, který však již od studentských let v Royal Ballet School projevoval zájem o choreografii. Pro Royal Ballet již vytvořil abstraktní dílo Asphodel Meadows v minulé sezóně. Letošní premiéra s názvem Sweet Violets je pro něj krokem do neznáma, jelikož se jedná o jeho první narativní kus. Za téma si vybral dobu Jacka Rozparovače, přesněji reálnou osobnost malíře Waltera Sickerta (1860-1942), jehož obrazy plné temné atmosféry londýnského podsvětí choreografa inspirovaly. Série aktů a zejména obraz The Camden Town Murder měly na taneční inscenaci přímý vliv – právě úvodní scéna celého téměř padesátiminutového baletu zobrazuje vraždu prostitutky. Brzy se seznamujeme s malířem Sickertem, který pracuje ve svém ateliéru, když se k němu donese zpráva o vraždě. Děj se bohužel velmi záhy zaplétá takovým způsobem, že divák ztrácí přehled. Vinu na tom trochu nese příliš velké množství reálných historických i fiktivních postav, ve kterých není možné se vyznat, pokud si dopředu nenastudujeme program a děj. Ten je rozčleněn množstvím přestaveb jinak funkční scény (John Macfarlane), které dominuje velká postel a zrcadlo. Liam Scarlett je choreograficky invenční zejména v jednotlivých duetech, kde často používá prvky agrese muže vůči ženě. Patrná je snaha o syrovost, není nouze o násilí, odkopnuté židle, znásilnění, vraždu či nahé torzo tanečnice – modelu pro malířův akt. Konkrétně pohybově zpracovává výjevy ze Sickertových obrazů, zejména zpodobení ležícího nahého ženského těla na posteli a vedle sedícího oblečeného muže se sklopenou hlavou. Použito je i vícenásobné zobrazení jedné scény – nejdříve proběhne vražda a poté ji kreslí malíř, podle toho, jak mu ji znázorňují modelové.
Jako hudební doprovod Scarlett zvolil Sergeje Rachmaninova a jeho Trio élégiaque z roku 1893, hráno živě ve skromném obsazení klavír a dvoje smyčce. Při délce choreografie a její celkové rozmáchlosti je hudba místy nevýrazná a nepodporuje dostatečně to, co se děje na scéně. Některé obrazy, jako například scéna z divadla či závěrečný duet Sickerta a jeho alter ega Jacka však přece jen strhnou atmosférou.
Choreografovy předchozí opusy byly ceněny, šlo ale vždy o práce abstraktnějšího charakteru, umně pracující s hudbou a taneční invencí z ní vycházející. Zde Liam Scarlett tolik invenčně nepůsobí, jelikož je nucen řešit příběh, narativnost, což mu zatím trochu skřípe. Ale stále je to dobrý pokus, od doby Kennetha MacMillana a Fredericka Ashtona si jen málokdo z britských tvůrců troufne vytvořit pro Královský balet velký dramatický kus. I tanečníci vítají takovou příležitost, což stvrzuje fakt, že na premiéře ve většině postav vystupovali první sólisté (principal dancers) souboru, ač často neměli velký prostor.

Závěrečnou třetinu večera uchvátil residenční choreograf souboru Wayne McGregor. Kdo sleduje anglický balet, není mu toto jméno neznámé. Tvůrce z prostředí contemporary dance, který se kromě práce se svou vlastní skupinou Random Dance zhlédl v tělech skvělých tanečníků Royal Ballet a již několik let vytváří progresivní balety, charakteristické svým extrémním pohybovým stylem. Jeho slovník je nezaměnitelný, základ v současném tanci je očividný, zachovává a využívá však klasickou techniku tanečníků, ovšem exponovanou do extrému. Fragmentace pohybu, jeho přelévání a distorze do nejkrkolomnějších pozic a zároveň zájem o nejnovější technologie, to jsou jen některé z McGregorových rysů.

Jeho nové dílo Carbon Life je opravdu ultramoderním baletem kombinujícím tři kooperující složky – živou rockovou hudbu, kostýmy od módního návrháře a těla tanečníků v typické pohybové smršti a la McGregor, vše dokořeněné špičkovým světelným designem (Lucy Carter). K hudební spolupráci přizval Marka Ronsona (mimo jiné producenta úspěšných alb Amy Winehouse) a další britské hudebníky, jako jsou Andrew Wyatt, Boy George, Hero Fisher, Alison Mosshart a rapper Black Cobain. Choreografie je postavena na devíti písních, které živě hraje kapela, stojící po celou dobu představení na scéně v pozadí. Na začátku se za průsvitnou stěnou objevují těla tanečníků, nasvícená projekcí. Vypadají jako přízraky, odění pouze do spodního prádla. Snová atmosféra je střídána prudkým světlem a atakem všech osmnácti tanečníků za doprovodu dunící rockové hudby. Ansámblové pasáže střídají duety, tria i kvartety, na jednu píseň jde rapper dopředu, taktéž zpěvačka chodí okolo tanečníků, ale nijak nezasahuje do jejich počínání. Tanečníci postupně oblékají více a více částí výstředních černých kostýmů od návrháře Garetha Pugha. Ty zahrnují i černé kukly na hlavy či obrovské špičaté boty. Hudba má velký „drajv“, celý Royal Opera House se otřásá, ale choreografie není přebíjena. Zásluhu na tom má obrovské nasazení souboru. Exceluje Steven McRae, ať už sám či v duetu se Sarah Lamb, zcela jako hadí muž se prezentuje další první sólista Edward Watson, který zakončuje energický duet s Olivií Cowley vášnivým polibkem.

V choreografii tančí McGregorovi kmenoví tanečníci, kteří již mají jeho styl zažitý – není to jeho první choreografie pro soubor a dlužno říci, že pohybově nový opus tolik nepřekvapí, pokud již Wayne McGregora známe. Ale to neznamená, že nenadchne, naopak. Použitím rockové hudby a zlevněním obvykle velmi drahých vstupenek do Royal Opera House se choreograf snaží přitáhnout do divadla mladé lidi, kteří nejsou zvyklí chodit na tanec nebo mají představu, že Královský balet jim nemůže nabídnout nic „cool“. O tom, jak je Carbon Life „cool“, může svědčit i vytleskávání některých diváků již před začátkem choreografie, bouřlivý potlesk na konci i chladná odezva britské kritiky. Tento opus je poměrně odvážný, rozhodně svérázný, a ne každý jej na velkém jevišti Královské opery skousne. Jedno mu ale nelze upřít – ukazuje, jak skvělým souborem plným špičkových tanečníků Královský balet je.

Letošní sezóna byla poslední pro šéfku souboru Dame Monicu Mason. Odstupuje v nejlepším a patří jí dík i za to, že kromě zachování tradice vždy podporovala i mladé choreografy, aby tvořili pro její soubor. Inspirativní večer tří různých choreografií potvrdil, že takový přístup se jistě vyplácí a obohacuje nejen diváky, ale i samotné tanečníky, kteří ve své práci ve velkém souboru s tradicí potřebují i nové podněty a šanci stát se inspirací možná pro nové Ashtony či MacMillany.
Psáno z reprízy 23.dubna 2012, Royal Opera House, Londýn Polyphonia
Choregrafie: Christopher Wheeldon
Hudba: György Ligeti
Scéna, kostýmy: Holly Hynes
Světelný design: Mark Stanley
Sweet Violets
Choreografie: Liam Scarlett
Hudba: Sergej Rachmaninov
Scéna, kostýmy: John Macfarlane
Světelný design: David Finn Carbon Life
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Mark Ronson, Andrew Watt
Scéna, kostýmy: Gareth Pugh
Světelný design: Lucy Carter

Premiéra: 5. dubna 2012
Foto Dave Morgan