Tři mušketýři – Grands jetés, bourrées a šerm

Tři mušketýři – D’Artagnan a královniny diamanty, scéna na plese (S. Aubry - Král Ludvík XIII.). Foto: Archiv NDM

Autor Lucie Dercsényi

 Zcela poprvé se tento romantický příběh objevil jako balet v roce 1964 v leningradském Malém divadle opery a baletu v choreografii Nikolaje Bojarčikova. Tato verze pak putovala po sovětských divadlech od Permu, Novosibirsku, Čeljabinsku až po Lvov. V roce 1966 uvedl Tři mušketýry Královský balet v Kodani v nastudování Flemminga Flindta a o rok později byla tato inscenace přenesena i do Bavorské státní opery v Mnichově. Do Ostravy se Tři mušketýři vracejí po více než třiceti letech od nastudování slavného románu Albertem Janíčkem roku 1985.

Předlohou baletu se stala románová trilogie Alexandra Dumase staršího, který se při psaní radil s profesorem historie Augustem Maquetem. Inspirací jim byly fiktivní paměti Les Mémoires de Monseiur d’Artagnan, capitaine lieutenant de la première compagnie des Mousquetaires du Roi (Paměti d’Artagnana, kapitána první setniny královských mušketýrů) sepsané v roce 1700 francouzským spisovatelem Gatienem de Courtilz de Sandras. První a nejslavnější díl románu pod názvem Tři mušketýři vyšel v roce 1844 jako tzv. román-fejeton v pařížském deníku Le Siècle a v témže roce byl vydán i knižně. Od té doby se Tři mušketýři dočkali nejen řady divadelních dramatizací (Dumas své dílo pro divadlo sám upravil), ale také filmových zpracování.  

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Dumasův příběh je velmi rozvleklý, vystupuje v něm velké množství postav a dochází v něm k řadě zápletek, které nelze v baletu všechny použít (mohly by totiž klidně splývat jedna s druhou). S tímto vědomím na ně nahlížel i autor libreta a choreografie Paul Chalmer, který si ke spolupráci přizval německou taneční kritičku Wiebke Hüster. Ve výsledku se inscenace nezbavuje romantického oparu ani naivity v pohledu na probíhající události a zahrnuje důležité konflikty, které dle autorových slov „jdou snadno vyjádřit tanečním jazykem“.

Hlavní zápletku představují intriky kardinála Richelieua, jemuž vydatně pomáhá jeho pravá ruka hrabě Rochefort spolu s krásnou a všeho schopnou Milady de Winter. A samozřejmě tady máme postavy všech čtyř mušketýrů – D’Artagnana, Athose, Porthose a Aramise; nechybí oddaná královnina komorná Konstance Bonacieux, do níž se D’Artagnan zamiluje a pro niž riskují naši hrdinové své životy, když musí přinést diamanty panovnice Anny Rakouské, která je jako důkaz lásky nerozvážně věnovala vévodovi z Buckinghamu. Poté, co k nim přičteme personu krále Ludvíka XIII., máme před sebou balet jako na dlani.

Autorům se podařilo seskupit čitelně podané obrazy, ve kterých se divák díky úpravám děje a redukci dalších románových postav dobře orientuje. Přestože v programu není uveden režisér, lze předpokládat, že tuto práci odvedl Chalmer, který už v roce 2015 přenesl do Ostravy svou verzi Popelky. V případě Tří mušketýrů před sebe postavil velkou výzvu – pro něho zcela nový titul s originální partiturou Jana Kučery.

Balet s podtitulem D’Artagnan a královniny diamanty je rozvržen do dvou přibližně hodinových dějství. V prologu se na jevišti odvine klíčový moment příběhu, kdy Richelieu hraje šachy s králem podezírajícím svou manželku z milostného vztahu s vévodou z Buckinghamu. Zjevuje se tu už také d’Artagnan směřující do Paříže.

Autoři libreta logicky uspořádali sled obrazů, jejichž výtvarné proměny navozují dané prostředí první poloviny 17. století. Seshora sjíždějí portréty protagonistů, výjevy doplňují kostýmy v barokním stylu, které jsou samozřejmě uzpůsobeny potřebám tance. Chalmer důsledně pracuje s klasickou taneční technikou, k níž se také v programové brožuře hlásí. Kromě toho se snaží o přirozenou řeč těla a výrazu. Tu však v baletu nedohledáme, protože se vzdává jakýchkoliv inovací a lpí na ortodoxním provedení akademických prvků. Nevyužitý arzenál klasického tance se tak stává sám o sobě pro tanečníky omezující – obzvlášť nepatřičně působí klasické pózy ve vypjatých situacích (například, když značně rozrušená královna Anna, obávající se odhalení svého milostného vztahu, stojí způsobně ve vytočené pozici jako princezna Aurora ze Spící krasavice). A v tom spočívá kámen úrazu celé produkce, neboť se nedaří vystihnout charakter ženských hrdinek (a nakonec ani čtyř udatných bojovníků s kordy). Ať jde o královnu Annu, Konstance, či Milady, všechny si vystačí s téměř shodnými prvky a vazbami.  

Když se z klasiky stává klišé

Chalmer nesčíslněkrát opakuje pas de bourrée suivi na špičkách, arabesques, attitudes a pirouettes, a tak se s postupem děje taneční vazby stávají banálnější a dílem předvídatelné… Škoda. Protože pak sóla balerín v konečném výsledku děj v některých momentech mnohem více rozkládají, až retardují, než aby jej zajímavě vyostřila. Nejlépe je na tom Konstance v podání Chiary Lo Piparo, jejíž variace jsou krokově přece jenom o něco bohatší než party jejích kolegyň – noblesní Michaely Vápeníkové (Anna) a křehoučké Shiny Sakurado (Milady). Chalmer nevyužil technický a výrazový potenciál tanečnic, když jim vystavěl tak skoupé role. Vydařenější nejsou ani duety, jen v náznaku zachycující rozpoložení hrdinů, kdy partnerské vazby vypadají někdy až příliš krkolomně.

Jestli lze za něco pochválit, pak jsou to šermířské souboje, variace mušketýrů a Rocheforta (sugestivně podaný Macbethem Konstantinem Kaněrou) – přinášejí chvilkový vzruch, dynamiku a napětí. Přesto Giordano Bozza (D’Artagnan), Rei Masatomi (Porthos), Sergio Méndez Romero (Aramis) a Koki Nishioka (Athos) jsou snadno zaměnitelní. Všichni výborně skáčou, mají vysokou elevaci, bez problémů provádějí rondy velkých skoků, dobře točí, ale zahlédnout duše jejich postav není dost dobře možné, přestože je hudba zachycuje.

Melodicky a instrumentálně bohatá předloha Jana Kučery navozuje konkrétní situace, atmosféru, dějové zvraty a svou barvitostí předčí taneční obsah. Skladatel pracuje nejen s barokními motivy, ale v partituře se objevuje i určitá filmová akčnost. Na ni reagují již zmíněné střety mušketýrů a gardistů, v druhém dějství naopak při vzrušujících hudebních partech sledujeme jen stín lodi na rozbouřeném moři, později obrysy pádících koňů s mušketýry na hřbetech (přičemž zcela nelogicky tanečníci jen tak procházejí za průsvitným projekčním plátnem). Závěr baletu, kdy D’Artagnan právě včas přináší diamanty, které jako důkaz své lásky dala Anna vévodovi z Buckinghamu, má být připomenutím plesových zábav a tanců 17. století. Ovšem autentičnost dobových prvků a jejich provedení jsou diskutabilní. Tak pro mě nakonec vyzněl celý balet vyprávějící známý romantický příběh, jenž v Ostravě překvapuje krásnými kostýmy i malovanými dekoracemi a v němž šermířské šarvátky chytnou svou náruživostí. Tři mušketýři jsou rovněž dramaturgicky solidně vystavěnou inscenací, jejíž zásadní nedostatek představuje choreograficky sporá textura.  

Psáno z premiéry 23. března 2017, Divadlo Antonína Dvořáka.  

Tři mušketýři – D’Artagnan a královniny diamanty
Choreografie a scéna (koncept, design): Paul Chalmer
Hudba, hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera
Libreto: Paul Chalmer a Wiebke Hüster
Kostýmy: Anna Kontek
Scénografická projekce a video: Jan Fuksa a Martin Svobodník
Světelný design: Tomáš Morávek
Asistentka choreografie: Małgorzata Chojnacka Pohybová spolupráce a historický šerm: Ivan Petrák a Petr Sýkora
Světová premiéra: 23. března 2017