Traces Left Within ̶ Fascinující triptych z NDT I

Toss of a Dice. Foto: Joris Jan Bos.

Autor Zuzana Rafajová

Jméno Jiřího Kyliána je s nizozemským souborem neoddělitelně spjato díky jeho dlouholeté kariéře na postu hlavního choreografa a uměleckého šéfa. Když v roce 2009 soubor opouštěl, nechtěl, aby se v něm, alespoň nějakou dobu, jeho choreografie uváděly. Nechtěl, aby se z NDT stalo jeho muzeum, jelikož byl přesvědčen o jeho pionýrské roli na poli objevování nových hranic současného tance. Na repertoár se tak Kyliánovo dílo vrátilo až před dvěma lety (2020), když hlavní skupina NDT I připravila speciální program Sometimes, I wonder.

V aktuálním triptychu Traces Left Within padl výběr na Toss of a Dice z roku 2005, jehož jednou z inspirací byla stejnojmenná báseň (Un coup de dés) francouzského symbolisty Stéphana Mallarmého, jejíž jemný, ševelivý přednes se nese prostorem během celého zhruba půlhodinového díla. Doplňuje ho spíše zvuková než hudební kompozice Dirka Haubircha, která sestává z minimálních, křehkých výrazových prostředků ladících s nastolenou atmosférou zvláštního (ne)klidu balancování na hraně a neustále přítomné neznámé ve formě nevypočitatelné náhody. Křišťálově čisté tóny v sobě zrcadlí i nad scénou se neustále pohybující a rotující krystalová konstrukce japonského sochaře Susumy Shingu, která na tanečníky pod ní čas od času vrhá lomy světla, jindy se k nim blíží svými hrozivými hroty a zdůrazňuje tetelivou nejistotu celého díla.

S tou umí Kylián vynikajícím způsobem pracovat, zdůraznit ji i těmi nejmenšími gesty a motivy – už jen úvodní nástup černě oděných tanečníků do dlouhé výseče světla, kam vbíhají po jednom, jako po stole se kutálející vhozené kostky, je geniální ve své jednoduchosti a subtilním humoru. S těly svých tanečníků pracuje choreograf jako sochař, vytvářené pózy jsou nesmírně plastické, pohyb do nich klidně plyne, aby z ničeho nic náhle zapulzoval či zarezonoval ojedinělým pleskem o stehno či nahou hruď tančících mužů. Scéna je zahalena obdobně jako interpreti do černé, jeviště člení jen jasné světelné výseče, pozornost je pak až magneticky přitahována k tanečníkům a jejich dokonale ovládaným tělům a člověku se bezděčně tají dech nad lehkostí, neokázalou krásou pohybového slovníku a zcela přirozenou muzikálností, jejíž sílu si naplno uvědomíte zejména během sledování následujících děl programu.

How to cope with a sunset when the horizon has been dismantled je ve světové premiéře uvedeným výtvorem španělské autorky Mariny Mascarell s přílišným množstvím slov a obdobnou přehršlí různých hudebních doprovodů (vedle Richarda Wagnera zazní i John Cage nebo Jean Sibelius, ale je to úplně jedno), jejichž rytmika, melodické motivy či harmonie jsou choreografií zhusta spíše ignorovány. Jako by hudba byla otravným, avšak z nějakého důvodu nutným přívažkem, který se použije, abychom si mohli úspěšně odškrtnout jednu z kolonek než cokoli jiného. Netvrdím, že musí být choreograf nutně otrokem vybraného skladatele, dívám-li se však na celou řadu tvůrců současného tance, nemohu se občas v záchvatu akutního nihilismu zbavit dojmu, že muzikalita je sprostým slovem.

Scéna je pokryta řadou bílých mnohostěnů a zalita světlem, jehož barva se postupně mění od zelené, přes modrou, po temně oranžovočervenou. Dá se předpokládat, že tyto změny nějak souvisí s určitým vnitřním narativem díla, přiznám se však, že se mi nepodařilo ani pro sebe zcela uspokojivě odpovědět, jakým. Tanečníci se přes jeviště a různě veliké hranoly nejdříve líně převalují, vystupují jako jednotlivci, a to i ve chvíli, kdy z nich vznikne společně se pohybující skupina, což patrně nemělo být záměrem. How to cope with a sunset se tak řadí k těm dílům, jejichž příprava a tvorba byla pro autory a interprety zřejmě mnohem zajímavějším zážitkem než výsledek pro diváka.

Po rozpačitém středu triptych uzavírala další premiéra – I love you, ghosts Marca Goeckeho, který se v rozhovoru během první přestávky svěřil, že se před spaním pořád dívá pod postel či za závěs, jestli tam na něj nějaké stvoření přece jen nečíhá. Nutno přiznat, že Goeckeho duchové vypadají v černých krajkových topech a výrazných zlatých nákrčnících zatraceně stylově, jejich vytřeštěné oči, zkřivené grimasy a pološílený, zadýchaný šepot přecházející i do až zvířecího řevu, jim nepochybně dodávají na hrůzostrašnosti (aby tuto následné „baf!“ shodilo do vod absurdního humoru).

Děsivě a neskutečně působí i frenetický, hyperaktivní taneční slovník plný staccatových pohybů na hranici posedlosti epileptického záchvatu v kontrastu s dokonale, až roboticky ovládanými izolacemi jednotlivých částí těla oddělených od sebe s přesností řezu neurochirurga, díky nimž to vypadá, jako byste sledovali za sebou nasekané snímky a tanečník se přesouval prostorem po pixelech. Fascinující podívanou doplňuje dramaticky atmosférická hudba jako z noir hororu, orámovaná v úvodu a závěru díla pop songem Harryho Belafonteho z 50. let minulého století.

Goecke se ve svém vyznání prý chtěl vypořádat mimo jiné i s duchy svých dřívějších baletů a jejich rolí. Neznám jeho tvorbu natolik, abych mohla poznat veškeré citace, parafráze či metahumor, i bez toho jsem strávila půlhodinu před obrazovkou nadobro fascinovaná. A pak jsem byla docela ráda, že pod mou postelí není prostor a že nemám v bytě závěsů, ba ani záclon.

Psáno z online streamu 4. 2. 2022.

Traces Left Within

Toss of a Dice
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubirch
Světla: Kees Tjebbes
Kostýmy: Joke Visser
Konstrukce: Susumu Shingu
Premiéra: 28. 4. 2005

How to cope with a sunset when the horizon has been dismantled
Choreografie. Marina Mascarell
Hudba: Richard Wagner, John Cage, György Ligeti, Jean Sibelius
Světla: Leticia Skrycky
Scéna: Ludmila Rodrigues
Kostýmy: Nina Botkay
Premiéra: 3. 2. 2022

I love you, ghosts
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Harry Belafonte, Alberto Ginastera, Mieczyslaw Weinberg, Einojuhani Rautavaara
Světla: Udo Haberland
Scéna a kostýmy: Marco Goecke
Premiéra: 3. 2. 2022