Při vstupu do sálu Divadla Archa upoutala minimalistická, ale přitom velmi výrazná scéna Sylvaina Gireaudeaua: jeviště bylo ohraničeno bílými plátěnými kulisami, postavenými do čtvrtkruhu, podlaha pokryta bílým baletizolem. Čistou geometrickou linii scény doplňovaly dva černé objekty složené ze dvou trubek a visící ze stropu.
Hned úvodní výjev ale silně kontrastoval s minimalismem scény a s očekávanou intimností díla, jež byla naznačena programem: z reproduktorů zazněl bombastický úvod předehry k broadwayskému muzikálu Funny Girl a tanečnice rázným krokem vtrhly na scénu s rozpřaženýma rukama, obešly ji a zmizely za kulisami. A znovu… a znovu. Snad pětkrát opakované velkolepé entrée gradovalo do stále větší absurdity. Až poté, co byly „hvězdy večera“ dostatečně uvedeny, začal ponor hlouběji pod povrch.
Každá tanečnice dostala prostor na tři samostatné výstupy, během nichž postupně odkrývala svůj přístup k pohybu, i když míra, do níž se divákům otevřely, nebyla zcela vyrovnaná. Lora Joudkaite začala variací nádherně plastického tance sestávajícího z předklonů a záklonů, vlnění páteře a končetin. Flexibilitu jejího těla zdůrazňoval obtažený černý kostým a sepjatý drdol, nic neodvádělo pozornost od ladného pohybu. Kontrastem k jejímu sólu byl Annin následný výstup plný trhaných impulzů a izolací, místy připomínající svým průběhem break dance či robotické pohyby. Tyto dvě úvodní variace ukázaly pohybový výraz a schopnosti, jimiž se tanečnice zřejmě nejvíce vyznačují v rámci své profesionální kariéry.
V případě Tordre to ovšem nebyl cílový produkt, ale výchozí bod. Dále se totiž tanečnice představily v mnohem osobnějších výstupech, v nichž odhalily skutečně intimní způsob pohybu. V tomto ohledu byla Lora se svou rotací fascinujícím fenoménem: na pološpičkách se otáčela okolo své osy a zároveň kroužila po prostoru scény v proměnlivých drahách. Paže nejprve držela před sebou v první pozici, postupně je ale rozpínala a umisťovala do různých, někdy až krkolomných nastavení, při nichž v rotaci vznikaly zajímavé vizuální efekty. Otáčením se někdy dostala do neuvěřitelné rychlosti připomínající krasobruslařskou piruetu. Přes veškeré změny rychlosti, drah, a dokonce i při zavřených očích se Lora stále naprosto přesně orientovala v prostoru a vnímala své okolí. Během svého posledního výstupu se dokonce objevila s mikroportem a začala divákům vyprávět vzpomínky na dětství, kdy si při rotování povídala se svou sestrou, o tom, jak se v mládí styděla, když ji někdo přistihl, a jak si o ní někteří myslí, že je blázen. Ale hlavně se nám snažila vysvětlit, co pro ni tato rotace znamená: uklidnění, relax, odpoutání se od reality… Točí se každý den a to jí přináší úlevu od všech starostí a stresu. Při poslechu těchto blahodárných efektů si zřejmě nejeden divák začal přát, aby se i on dokázal takto točit. Díky dlouholeté praxi je pro tanečnici rotace evidentně tak přirozená, že dokázala udržet rovnováhu i při nejvyšší rychlosti, mluvit naprosto klidným hlasem a zastavit se po více než desetiminutovém točení bez sebemenšího zavrávorání čelem k divákům.
V kontrastu s Lořiným obsáhlým vyprávěním působila Annie Hanauer na jednu stranu záhadněji, na druhou ale méně výrazně. Na rozdíl od Lory se vyjadřovala pouze pohybem a zvoleným hudebním doprovodem; její pažní protéza byla němou připomínkou jejího handicapu, tanečnice k ní ovšem nesměřovala žádnou zvláštní pozornost. Volně improvizovala ve stylu současného tance, zapojovala pohyb na zemi, izolace, skoky, protahování končetin a proměnlivou dynamiku, od zběsile rychlých pasáží po maximální zpomalení. Protéza se při tom stala přirozenou součástí jejího těla, kterou i divák mohl přestat vnímat. Jejím nejvýraznějším výstupem se stalo sólo na desetiminutovou živou nahrávku písně Niny Simone Feelings z roku 1976, při níž stála tanečnice s téměř neměnným klidným výrazem čelem k divákům a pohybem interpretovala text i hudební doprovod skladby.
Vzájemná interakce tanečnic se děla jen v omezené míře, o to silněji ale působila, například když Annie zastavovala Loru v rotaci objetím, jako by chtěla říci: „Všechno je v pořádku…“
Obě tanečnice působily během celého díla neuvěřitelně vyrovnaně a klidně, a tento klid přenášely na diváky jedna slovem, druhá pohledem. Odhalily nám své dříve schovávané slabiny, z nichž udělaly své nejsilnější stránky. A tak Tordre vnímáte nejen jako vizuálně zajímavou podívanou, ale také jako poučný a inspirující příběh.
Psáno z představení 25. června 2017, Divadlo Archa.
Tanec Praha 2017 / Tancem proti předsudkům
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla
28. května–28. června 2017
Tordre
Koncept a choreografie: Rachid Ouramdane s Annie Hanauer a Lorou Juodkaite
Režie: Yoann Bourgeois a Rachid Ouramdane
Světelný design: Stéphane Graillot
Scéna: Sylvain Giraudeau
Asistentka choreografie: Agalie Vandamme
Premiéra: listopad 2014
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace