TOM – Tanec budoucnosti?

TOM. Záběr z YouTube videa.

Autor Clara Zanga

Před divákem se rozprostírají scény, které vypadají jako z fantasy filmu či výpravné počítačové hry. Rozlehlý osamocený svět, moře, slunce, skály a teskní ptáci. I dlouhé záběry, které rotují okolo hlavní postavy tanečníka, připomínají expozici videohry. Hlavním motivem filmu má být samota, niterná a bolestivá cesta k sobě. A taktéž rozlehlé pláně a melancholická hudba samotu evokují.

Skutečně tísnivý pocit však začne snímek probouzet až ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dostává ze sociální izolace rozlehlé krajiny do čím dál hustší civilizace. Nasedá na malý vláček. Přesedá na různých nádražích na větší a větší vůz, až se dostává do velkoměsta. Postupně jsou kolem něj davy lidí a samota je paradoxně ještě bolestnější. Pocitu odcizení přidává také to, že všechny postavy se pohybují jako v počítačové hře, odcizeně a strojově. Melancholická hudba postupně přechází do elektroniky, která evokuje náladu třetí hodiny ranní.

Tanci digitalizace nesluší

Jak putuje hlavní hrdina po železniční trase, která se zdá být cestou osobního hledání či poznání, z jeho pohybu se postupně stává tanec. Je to ale tanec sekaný, digitální, stejně jako pohyby všech ostatních postav. Požitek z něj proto dílo nenabídne. Ukazuje, o co lze performativní umění v prostředí jedniček a nul obohatit, ale zároveň na čem ztrácí. Wilkie Branson užívá prvků break dance, hip hopu i street dance, což je obzvláště zajímavé v kombinaci s muzikou, která z elektra zvolna přejde do rocku. Tanci počítačové postavičky však schází jakákoliv organičnost.

Alfou a omegou digitálně zpracované inscenace TOM je tak příběh a originální zpracování. Dílo je vizuální meditací, krom zmíněné počítačové hry připomíná dlouhý artový videoklip či koncertní projekci kapely, která si pohrává s elektronickou hudbou. Příběh je silný a film TOM se může chlubit přesným dramaturgickým tahem na branku.

Celým vyprávěním prostupuje motiv dítěte vystřiženého z fotografie, kterou má hlavní hrdina doma. Film je bolestivou poutí za jeho znovunalezením. Není jasné, jestli jde o ztraceného syna hlavního hrdiny, o něj samotného v dětském věku nebo zkrátka o dítě jako symbol. Není to však podstatné a nabízí se vícero možností, jak příběh číst. Dítě jako by bylo tím, koho se netýká všudypřítomná úzkost a temnota, a hlavní postava při své strastiplné cestě občas letmo pohlédne na útržek jeho fotografie.

Desítky světů v jedné hodině

Transformace tanečního představení do podoby zdigitalizovaného vypravování je zajímavá také z pohledu scénografie. Zatímco divadelní realizace scény vede k minimalismu, k symbolům a zástupným předmětům, filmová se chová zcela jinak. Digitální, čistě fantaskní prostředí pak sice ztrácí symbolismus a mnohoúčelovost předmětů, nabízí však cestování napříč různými světy. V Bransonově díle proto putujeme anonymními velkoměsty, tajemnými skalami i industriálními halami, což se takto sugestivně na divadelních prknech daří maximálně skrze projekci.

Zhruba v polovině začíná být film trochu nudný. Pocit stísněnosti vyčerpává, tanec ve virtuální podobě není fyzický a ztrácí tak vše, co je jeho podstatou. Breakdancové taneční sólo hlavního hrdiny má být zřejmě jistou katarzí, ale vzhledem k tomu, že připomíná tanec postavy ze hry Sims, nefunguje to.

Meditativní, až utahaný charakter díla však naplno oceníte v jeho posledních minutách. Třičtvrtě hodiny dlouhá samota, deprese, hledání a záběry na západy a východy slunce hraničící s kýčem vrcholí shledáním s oním dítětem. Tento moment má větší sílu, než by se mohlo zdát, a dlouho mě takto emočně nezasáhl závěr žádného představení – živého či digitálního.

Bloudící hrdina se na troskách všeho, čím v uplynulých minutách bolestně proputoval, setkává s dítětem. Pocit samoty se rozplývá a hlavní protagonista jako by se od batolete učil tancovat. Zde má pohyb poprvé emocionální sílu, přestože je počítačové prkenný. I když se dítě nakonec znovu ztrácí v chrčící televizní obrazovce, pocit celistvosti zůstává. Uvědomění si pomíjivosti dětství, ale zároveň možnosti se s ním propojit, je trýznivé a úlevné zároveň.

Troufám si říct, že filmová adaptace choreografie TOM je jedním z nejodvážnějších počinů, které v době globálního přesunu kultury do kyberprostoru vznikly. Tvůrčí tým, namísto aby použil pouhý záznam choreografie, se rozhodl využít ztížené podmínky jako výzvu a posunout tanec do nové umělecké formy. Ukázal možnosti digitalizace i její limity. Tvůrci zmíněného snímku jsou však jedněmi z mála, kteří se novým poměrům nejen přizpůsobili, ale pojali je jako příležitost k růstu. A to si zaslouží obdiv i pozornost.

Psáno z premiéry dostupné na Youtube 22. května 2020.

TOM
Režie: Wilkie Branson
Obsazení: Wilkie Branson, Eben Flayward
Hudba: Benji Bower
Zvukový design: Mat Clark
Projekce: Barret Hodgson
Produkce: Andrew Hammond
Dramaturgie: Adam Peck
Kostýmy: Cristiano Casimiro
Premiéra: 2018