Thierrée/Shechter/Pérez/Pite – Čtvero současných choreografů v pařížské Opeře

Thierrée/Shechter/Pérez/Pite – Čtvero současných choreografů v pařížské Opeře

Autor Zuzana Rafajová

Pomyslné hranice mezi světem klasického a současného tance, před několika desítkami let takřka nepřekročitelné, se v poslední době značně bortí. Není tak dnes pražádnou výjimkou či překvapením, pracují-li choreografické osobnosti současné scény se soubory tradičních kamenných divadel. V Paříži se tak děje pravidelně a na letošní přelom května a června padla volba na trojici mužů – Jamese Thierrého, Hofeshe Shechtera a Ivána Péreze, které doplnila Kanaďanka Crystal Pite, jejíž choreografii uvedl balet Opery poprvé na začátku minulé sezóny.

Thierrého Frôlons navazují na započatou tradici tance uváděného ve veřejných prostorách Palais Garnier. Tanečníci zakuklení v černozlatých kostýmech se volně (jak jim to jen přihlížející davy diváků dovolí) pohybují po Grand Escalier, Grand Foyer v prvním patře i pod hlavním schodištěm v Rotonde des abonnés, aby se v poslední části happeningu (jelikož tomu má tvarem dílo asi nejblíže) spolu s diváky přesunuli do hlediště a následně přes orchestřiště na scénu pod obrovskou vznášející se drapérii. Z cirkusového prostředí pocházející Thierrée vytěžuje na maximum magický potenciál operního domu, k tanečníkům doplňuje herce, zpěváky i doprovodné houslisty a tvoří svět, v němž ožívá vše od lamp z ochozů, po stvoření, která jako by se vylíhla přímo z onoho jezírka, na němž divadlo stojí. 

Izraelec Hofesh Shechter jako jediný nevytvořil choreografii přímo na tělo pařížským tanečníkům, ale přenesl starší kus, The Art of Not Looking Back (Umění neohlížet se), který uvedl se svým souborem před devíti lety v rámci festivalu v Brightonu. V opusu pro devět tanečnic se pokouší nastínit, rozebrat a vysvětlit svůj pohled na ženu s přirozeným důrazem na autobiografické prvky z vlastního života. Hodně se zde mluví. Choreografův hlas provází prakticky veškeré jevištní dění, bez ohledu na to, zda zrovna má co říct, a monolog se příliš často blíží filosofování nad prázdnou lahví skotské whiskey kolem třetí ráno.Tematický potenciál je teoreticky velmi silný (celoživotní boj a současná touha se vyrovnat se skutečností, že je matka schopna opustit své malé dítě), což Shechterovi nestačí a nevybíravě, bez zábran na diváka hrne jeden nepříjemný vjem za druhým a víceméně do něj buší kladivem. Syrový, jakoby vykloubený taneční slovník vyznačující se kulatými zády, zatíženým plié, předsazenou hlavou a pánví, či energicky škubavými pohyby, si překvapivě výborně rozumí s Bachovou hudbou, avšak u některých tanečnic působí téměř nepatřičně. S výjimkou naprosto neskutečné, osobitě naturalistické Marion Barbeau. Výsledkem je ovšem i tak s odpuštěním bohapustý blábol. Nicméně pokud vám nevadí zvuky excesivního zvracení či řev jako na death metalovém koncertě, může být Umění neohlížet se právě pro vás. 

Čistě ženský kus vystřídal výlučně mužský. Iván Pérez, odchovanec nizozemského NDT, dostal za úkol vytvořit choreografii pro desítku tanečníků. The Male Dancer si hraje s maskulinitou nejen v prostředí tance, ale i ve světě jako takovém. Nabourává její hranice, snaží se je redefinovat, zpochybňuje zažité představy a ostentativně ignoruje stereotypy. Hypnoticky snivá atmosféra jde ruku v ruce s doprovodnou náboženskou kompozicí Stabat Mater Estonce Arvo Pärta a skupina tanečníků v bílými stěnami ohraničeném prostoru objevuje tak nějak sebe sama. Emoce a vztahy mezi tanečníky jsou zvláštně zastřené, opatrné, naznačené či naopak naprosto bezděčné, ale aktivně nerozvíjené. Pocit vzájemnosti v kontradikci s odtržeností a do sebe zahleděnou individualitou je nesmírně zvláštní. Ukolébává až do stavu zpomalení metabolismu, současně však tušeným napětím neuklidňuje.

Závěr večera patřil velkému návratu The Seasons‘ Canon (Kánon sezón) Crystal Pite s jeho ohromnými, energií pulzujícími sbory, expanzivními duety naplňujícími celou scénu, takřka fyzicky hmatatelným duševním poutem mezi tanečníky a prostými, obyčejnými gesty, jejichž síla tkví v tom, že prostě jenom jsou. Při hodnocení mě v tomto případě opouští i poslední zbytky snahy o objektivitu. Obávám se totiž, že až vyjde nová verze Oxfordského slovníku, pod heslem „genialita“ bude tato choreografie (v loňském roce oceněná slavnou Benois de la Danse). Citování všemožných superlativů se zdá být zbytečným plýtváním slov, jelikož v případě Kánonu prostě došlo k jedinečné, neopakovatelné, absolutní souhře proměnných na všech frontách. Proud pohybových kánonů a masivních unison zachycuje až prapodstatu přírodního koloběhu s jeho zemitostí i nadpozemskostí zároveň. Max Richter svým přepracováním Vivaldiho Čtvera ročních období posouvá celou kompozici do zcela netušených dimenzí. Scénografie Jay Gower Taylora je ohromující, přesto v zásadě jednoduchá. Výsledkem je pak nevyhnutelně dílo, které se až s děsivou jistotou blíží dokonalosti. Ostatně díky zfilmování celého večera se o tom na kanále Concert francouzského Arte můžete přesvědčit až do listopadu sami.

Psáno z představení 24. května 2018, Palais Garnier, Paříž.  

Frôlons
Choreografie, hudba, scénografie, kostýmy: James Thierrée
Světla: Cécile Giovansili-Vessière
Premiéra: 19. května 2018  The Art of Not Looking Back
Choreografie: Hofesh Shechter
Hudba: Hofesh Shechter, John Zorn, Johann Sebastian Bach, Nitin Sawhney
Kostýmy: Becs Andrews
Světla: Lee Curran
Premiéra: 14. května 2009

The Male Dancer
Choreografie: Iván Pérez
Hudba: Arvo Pärt
Kostýmy: Alejandro Gómez Palomo
Scénografie a světla: Tanja Rühl
Premiéra: 19. května 2018

The Seasons‘ Canon
Choreografie: Crystal Pite
Hudba: Max Richter (rekompozice Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho)
Scéna: Jay Gower Taylor
Kostýmy: Nancy Bryant
Světla: Tom Visser
Premiéra: 26. září 2016