The Thread. Foto: Yannis Bournias.
Pohybová rovina představení vychází z tradičních řeckých tanců, z jejich kruhových a řadových formací, delikátní a přesné práce chodidel, víření a typického držení paží, které Maliphant buď zachovává v téměř maximální autenticitě, nebo je plynule a organicky transformuje do současného pohybového jazyka. Od samého začátku, kdy z ptačí perspektivy vidíme těla tanečníků tvořící obrazce ve dvou v sobě propletených kruzích, se pohyb vine představením jako ona zmíněná nit. Interpreti z ní splétají pomyslné krajky na podkladě jasně osvětlené podlahy. Ačkoli se skupinové tance střídají s duety, kvartety, čistě ženskými či mužskými tanci i sóly, nelze se ubránit dojmu, že se všechny scény nesou na velmi podobné vlně udávané do značné míry Vangelisovým hudebním doprovodem. Stejně jako Maliphant kombinuje skladatel ve své kompozici tradiční prvky (typicky řecké hudební nástroje, a především silný zvuk bubnů, který vytváří sugestivní a až epickou atmosféru) se současnou elektronickou hudbou a dalšími vlivy. V hudbě i tanci tak svorně dochází k potkávání starého s novým.
Tanec jako rituál
Lidové tance byly vždy spojeny s rituály, s důležitými události v životě komunity i jednotlivce, vyjadřovaly sílu skupiny. V tanci se tak v podstatě odráží život společnosti, což platilo v časech starověku a platí i dnes. Maliphantova choreografie to vše obsahuje, je dynamická a bojovná, ale i něžná či slavnostní. Staví na jednoduchosti kostýmů i scény, jediným výrazným scénografickým prvkem je hra světel na podlaze a v prostoru (výsledek práce „světelného choreografa“ Michaela Hullse). Místy přináší efektní obrazy, jindy fragmenty z příběhů. Nejsilnější stránkou představení však zůstávají právě ty momenty, kdy do tradice vstoupí současnost – krásné formy jsou rozloženy a překlenou se do organického pohybu, do účelnosti a zemitosti současného tance.
První polovina The Thread nicméně diváky tak trochu ukolébá. Velkorysá, více než hodinová délka představení se zdá příliš a i z působivých vizuálních obrazů na jevišti po chvíli vyprchá moment překvapení. Jako by inscenace nikam nesměřovala, jen nabízela další a další variace na podobné téma, jakkoli zajímavé. Druhá půlka, díky gradaci v hudbě, pohybu a konečně i ve světelném designu dokázala strhnout pozornost na maximum. Mezi nejsilnější okamžiky pro mne osobně patřil mužský kvartet, ve kterém se čtyři tanečníci jako jeden pohybující se organismus proplétali, zvedali a přemisťovali v prostoru, a finální scéna, kdy ve světelných pruzích putovali tanečníci z jedné strany na druhou v opakujících se floorwork variacích, vždy v jiném počtu a s jinou částí pohybové fráze. Společný závěr všech tanečníků na jevišti nás vrátil zpět k řecké tradici.
Russell Maliphant patří v tanečním světě mezi špičky, stejně jako Vangelis ve světě hudebním. Jejich společné dílo je jako (řecké) víno – možná mu nepřijdete na chuť hned ze začátku, možná to bude i chvíli trvat, ale jakmile se to stane, budete chtít pít víc a víc.
Psáno z přenosu na Facebooku Sadler’s Wells 17. dubna 2020.
The Thread
Choreografie a režie: Russell Maliphant
Hudba: Vangelis
Světelný design: Michael Hulls
Kostýmy: Mary Katrantzou
Pedagogové tradičních řeckých tanců: Eleni Spathia, Takis Karachalios
Původní koncept a produkce: Georgia Iliopoulu
Premiéra: 15. 3. 2019, Sadler‘s Wells
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace