The Ox – Tanec, nucený smích a fascinující zpěv

The Ox (Viktor Szeri, Emese Cuhorka, Júlia Vavra, Tamara Zsófia Vadas).

Dva muži – Viktor Szeri a Csaba Molnár – a tři ženy – Emese Cuhorka, Zsófia Tamara Vadas a Júlia Vavra – se s obrovským nasazením a všemi různými prostředky snažili zobrazit autorovu vizi na téma jednotlivce, který se v atmosféře diktatury snaží vytvořit vlastní svobodný prostor. Představení The Ox jednoznačně nepostrádalo nápaditost, hravost a energii. Bohužel však nic z toho nijak negradovalo a řada věcí, včetně hlavního tématu, zůstala jako nezodpovězené otázky.

Hra s pompony

V úvodní části se tanečnice Júlia Vavra svůdně stavěla do různých póz a jako bohyně Shiva s několika páry rukou navíc, které tvořili ostatní spoluhráči, se zdobila různobarevnými pompony. Chvílemi si je přidržovala jako baletní sukénku, aby se v jiné póze změnily v originální křídla.

Zajímavý výjev doprovázený klasickou hudbou nabourával pouze děsivý škleb, který vždy nečekaně zkřivil obličej půvabné tanečnice. Najednou nepůsobily pestré pompony jako ozdoba, ale spíš jako něco, co drží umělkyni v zajetí a svírá ji, stejně jako boty na velmi vysokých podpatcích, které sice působily elegantně, ale jednoznačně nebyly pohodlné.

Celé představení provázela řada detailů i situací, u kterých zůstalo záhadou, zda byly záměrem, anebo chybou protagonistů. Například při rytmickém vyťukávání, při kterém se snad měli tanečníci různě doplňovat, šly jednotlivé rytmy často proti sobě a divák v nich jen velmi těžko nacházel nějaký řád. Chvílemi šlo spíše o hluk způsobený mlácením vším možným, ze kterého se pouze na začátku a na konci vynořil nějaký čitelný temporytmus.

Silné i slabé momenty 

Jednoznačně nejpřekvapivější, a zároveň nejsilnější, součástí představení byl pěvecký výstup Csaby Molnára. Celá tato pasáž se nesla v duchu zvláštního kabaretu. Molnár stál zády k publiku a pozvolna v doprovodu nezvyklého hudebního aranžmá písně Bang Bang, známé především z filmu Kill Bill, začal zpívat.

Nejdříve nebylo jasné, zda tanečník opravdu zpívá, ale po chvilce už nebylo pochyb, že tomu tak je. Čistý, ale zároveň příjemně hrubý baryton začal být postupně více poznamenaný umělcovými pohyby. Tanečník stále více a přiznaně funěl do mikrofonu, který celou dobu během choreografie držel v ruce.

Vedle takto silných a zajímavých výstupů působily některé části představení pouze jako pohybová, rytmická nebo taneční cvičení, jimiž se nechali umělci strhnout a užili si je až do úplného vyčerpání. Jako pasáž se smíchem, který se téměř celou dobu zdál nucený a neupřímný, ale opět nebylo jasné, zda šlo o záměr, či chybu.

Zpočátku bylo pochopitelné, že výbuch smíchu, který měl předvést tanečník Viktor Szeri, působil poněkud křečovitě, když přišel na prázdnou scénu a jako na povel se měl začít smát. Přirozenost se ale nedostavila ani s příchodem ostatních, a tak se to začalo jevit jako možný záměr.

Veselí, které původně vypadalo jako špatně provedený úkol od režiséra, se najednou stalo něčím řízeným. Skupina se nejprve vysmívala jednotlivci – v tomto případě tanečnici Emese Cuhorka, která proti ostatním vystoupila na scénu v legračním tričku s flitry. Postupně právě ona ovládala své spoluhráče jako loutky. Na koho ukázala, ten se začal jako šílenec řehtat. Křečovitý smích řídil i samotný pohyb jednotlivých tanečníků, kteří sebou nakonec už jen vysíleně škubali.

Vše mělo příjemně svižný spád a tempo, i když byla škoda, že jednotlivé pasáže jako by nevycházely jedna z druhé a nijak negradovaly.

Na druhou stranu zajímavý výběr jednotlivých tanečníků, kteří dokázali diváka zaujmout nejen dobrým tanečním projevem, ale především vlastní osobitostí, byl tím, co představení The Ox povzneslo a udělalo ho zajímavějším.

Psáno z premiéry 19. září 2016, divadlo Ponec.

The Ox
Choreografie: Csaba Molnár
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Světla: Kata Dézsi
Umělecká spolupráce: Marcio Kerber Canabarro a Marco Torrice
Produkce: Anikó Rácz
Premiéra: 19. září 2016