The Nelken-Line ve Stromovce, v čele s Markétou Perroud. Foto: Vojtěch Brtnický.
Po krátkém úvodu ředitelky festivalu Yvony Kreuzmannové se po praktickém nácviku Markéty Plzákové Perroud, skvělé tanečnice a spoluředitelky festivalu, dala do pochodu celá řada návštěvníků. Navzdory nepříznivému počasí byli příznivci tance i náhodní příchozí ochotni vytvořit dlouhého hada s pravidelnými rozestupy. Vydali se v pomalém tempu vpřed v rytmu Armstrongovy skladby West End Blues, zahrané živou kapelou.
Jednalo se o téměř legendární podívanou vypůjčenou z představení Nelken německé režisérky a choreografky Piny Bausch (1940–2009). Významná a stále obdivovaná umělkyně, zakladatelka Tanztheater Wuppertal by letos oslavila 80. narozeniny. Německý kritik Jochen Schmidt ji nazval „matkou kuráží nového tance“ – její dílo bylo skutečně velmi odvážné a ve své době zcela originální. V rané tvorbě byl hlavním vyjadřovacím prostředkem ještě tanec, ale již v osmdesátých letech se Bausch posunula k obrazovým symbolům, nonverbálnímu jednání na ostrých hranách naturalisticky uchopeného divadelního sdělení.
Její výtvarníci Rolf Borzik a následně Peter Pabst i Marion Cito byli klíčovými spoluautory jejích inscenací. Libreta či spíše scénáře děl Piny Bausch jsou jako vypůjčené z filmové praxe, s ostrými střihy neracionálních situací, kde hlavní slovo mají v divákovi silně rezonující emoce, které každý dobře zná – bezmoc, bezvýchodnost, úzkost…
Ale také poukázání na lidské dobré i špatné vlastnosti a znalost lidského charakteru, to byla síla režijních postupů s rychlým střídáním výstupů, často pouze hereckých, někdy výsostně tanečních. Jedinečnost velkého díla Piny Bausch, obdivované na všech kontinentech, spočívala ve zdvojování smyslu a vršení absurdních situací, často se opakujících nebo simultánně probíhajících. Speciální místo, kde odstartovala tato umělkyně úspěšnou dráhu, bylo Théâtre de la Ville v Paříži, kde hrála vlastně téměř každou sezónu.
Pochodový stereotyp, jakési procesí využívala nejen v představení Nelken (1982), ale i v dalších inscenacích, kde vytvořilo vždy úsměvnou, možná oddechovou, atmosféru. Stylizovaná gesta, která se v něm v daných sekvencích téměř notoricky opakují, znázorňují čtyři roční období. Nejdříve sotva vzrostlou trávu na jaře, poté vysokou a ozářenou sluncem v létě, ze stromu padající listí na podzim a zimomřivé otřásání v zimě. Tyto zhuštěně koncentrované pohyby ve vší jednoduchosti mají velkou sílu. Samozřejmě je to jen fragment choreografie vytržené z kontextu legendárního představení, ale při zvláštních příležitostech je používán k slavnostní radostné náladě. Tanec Praha využil této možnosti při svém letošním nezvyklém zahájení snad i jako motivaci a naději k řešení současné situace…
Psáno z happeningu 7. června 2020 Praha, Stromovka.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?