The Nelken-Line ve Stromovce, v čele s Markétou Perroud. Foto: Vojtěch Brtnický.
Po krátkém úvodu ředitelky festivalu Yvony Kreuzmannové se po praktickém nácviku Markéty Plzákové Perroud, skvělé tanečnice a spoluředitelky festivalu, dala do pochodu celá řada návštěvníků. Navzdory nepříznivému počasí byli příznivci tance i náhodní příchozí ochotni vytvořit dlouhého hada s pravidelnými rozestupy. Vydali se v pomalém tempu vpřed v rytmu Armstrongovy skladby West End Blues, zahrané živou kapelou.
Jednalo se o téměř legendární podívanou vypůjčenou z představení Nelken německé režisérky a choreografky Piny Bausch (1940–2009). Významná a stále obdivovaná umělkyně, zakladatelka Tanztheater Wuppertal by letos oslavila 80. narozeniny. Německý kritik Jochen Schmidt ji nazval „matkou kuráží nového tance“ – její dílo bylo skutečně velmi odvážné a ve své době zcela originální. V rané tvorbě byl hlavním vyjadřovacím prostředkem ještě tanec, ale již v osmdesátých letech se Bausch posunula k obrazovým symbolům, nonverbálnímu jednání na ostrých hranách naturalisticky uchopeného divadelního sdělení.
Její výtvarníci Rolf Borzik a následně Peter Pabst i Marion Cito byli klíčovými spoluautory jejích inscenací. Libreta či spíše scénáře děl Piny Bausch jsou jako vypůjčené z filmové praxe, s ostrými střihy neracionálních situací, kde hlavní slovo mají v divákovi silně rezonující emoce, které každý dobře zná – bezmoc, bezvýchodnost, úzkost…
Ale také poukázání na lidské dobré i špatné vlastnosti a znalost lidského charakteru, to byla síla režijních postupů s rychlým střídáním výstupů, často pouze hereckých, někdy výsostně tanečních. Jedinečnost velkého díla Piny Bausch, obdivované na všech kontinentech, spočívala ve zdvojování smyslu a vršení absurdních situací, často se opakujících nebo simultánně probíhajících. Speciální místo, kde odstartovala tato umělkyně úspěšnou dráhu, bylo Théâtre de la Ville v Paříži, kde hrála vlastně téměř každou sezónu.
Pochodový stereotyp, jakési procesí využívala nejen v představení Nelken (1982), ale i v dalších inscenacích, kde vytvořilo vždy úsměvnou, možná oddechovou, atmosféru. Stylizovaná gesta, která se v něm v daných sekvencích téměř notoricky opakují, znázorňují čtyři roční období. Nejdříve sotva vzrostlou trávu na jaře, poté vysokou a ozářenou sluncem v létě, ze stromu padající listí na podzim a zimomřivé otřásání v zimě. Tyto zhuštěně koncentrované pohyby ve vší jednoduchosti mají velkou sílu. Samozřejmě je to jen fragment choreografie vytržené z kontextu legendárního představení, ale při zvláštních příležitostech je používán k slavnostní radostné náladě. Tanec Praha využil této možnosti při svém letošním nezvyklém zahájení snad i jako motivaci a naději k řešení současné situace…
Psáno z happeningu 7. června 2020 Praha, Stromovka.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace