The Loft. Foto: Erik Berg.
The Loft, v překladu podkroví nebo půda, indikuje místo, kam obvykle odkládáme nepotřebné věci, aby nám nepřekážely v běžném denním shonu, a často na ně úplně zapomeneme. Přesto tam stále zůstávají v krabicích, pod vrstvou prachu, a čekají, až je znovu objevíme. Je to stísněný prostor, kde není možné uniknout koncentrovaným vzpomínkám. Právě takovou kulisu – nevelkou půdu plnou různého „nepotřebného“ harampádí – nám známý choreograf Jo Strømgren přichystal pro další ze svých divadelních počinů. Zatím ještě netušíme, proč máme soustředit pozornost právě na toto místo, tak obyčejné a zdánlivě nezajímavé. Teprve s příchodem první ze čtyř protagonistek, která s pistolí v ruce s naprostým odhodláním zkouší místa, kam se na těle nejlépe střelit, zjišťujeme, že jsme se neocitli ve skladu odložených předmětů, ale v úložišti nechtěných či potlačovaných emocí. A jen chvíli předtím, než je jim dán volný průchod.
Plánovaná sebevražda na začátku skončí (naštěstí!) nezdárně a k první mladé ženě se postupně připojují další tři postavy, typově každá jiná. Od té chvíle začíná velmi rychlý, místy až překotný sled výjevů, který nás bere na emoční horskou dráhu – od chvílí láskyplné něžnosti a hořkosladkých melancholických vzpomínek přes odlehčeně vtipné scény až po okamžiky chladné krutosti, kdy se nám vybaví ono známé rčení: Člověk člověku vlkem. Čtyři ženy na sebe berou různé charaktery – kamarádek, milenek, matek, zlomených žen, dětí, nevinných dívek – a jako by odkrývaly všechny vrstvy lidské povahy a celou škálu lidských vztahů, které tak snadno sklouznou od lásky k nenávisti.
Herecké výkony všech performerek byly obdivuhodné a působily autenticky, až mne (a myslím, že jsem rozhodně nebyla sama) přepadl neodbytný pocit, že pod vyrovnaným zevnějškem nás všech vřou ty samé extrémní emoce a chce se nám křičet i plakat spolu s nimi. V hledišti by se těžko našel někdo, koho by se alespoň jedna scéna osobně nedotkla, ačkoli možná tolik na dřeň v životě nejdeme. Nic nebylo řečeno doslova, přesto se zdálo být jasné, o jaké situace se jedná. Ale i v tomto koktejlu obnažených citů jsme cítili zvláštní, uklidňující energii. Severská rezervovanost a ledový klid skrývající vášeň a živočišnost v kombinaci s atmosférou starých filmů (vybavil se mi Ingmar Bergman nebo nouvelle vague) i odkazy do současnosti spolu perfektně souzněly a odstínily mnohdy velmi vyhrocené scénáře.
Kromě stránky pohybové, kde ještě více než taneční výkon zaujala schopnost interpretek pohybově ztvárnit charakter a proměňovat ho bez známek přetvářky nebo přehrávání, zaujala bezesporu práce se světlem a rekvizitou. Jo Strømgren využívá během inscenace nejrůznějších zdrojů světla, kterými často manipulují samy performerky, se stolní lampou, starým rádiem, závěsnou lampou, svíčkami, ale i běžnými divadelními světly ve studených i teplých odstínech. Jeho „světlohra“ se inspiruje výtvarným principem šerosvitu, zvýrazňuje detail, umožňuje hru stínů, tvoří prostor v prostoru. Jen pomocí nasvícení a přizpůsobením pohybu dokáže choreograf vytvořit další průchod do místnosti, bohatý prostor za půdou i pocit nekonečné bezprostorovosti. K tomu se přidává ovládnutí rekvizit – krom zmíněných světel jsou to třeba krabice, sklenky, staré rádio, loutka nemluvňátka (která více než cokoli jiného evokuje téměř traumatické prožitky, i když zároveň připomíná šťastné a citlivé období života) nebo jen samotný kostým. Většinu času vidíme tanečnice v tělových košilkách a nohavičkových kalhotkách, postupně a dle měnící se nálady na sebe vrství kostýmy nebo je naopak svlékají.
The Loft je představení, které, troufám si říct, nenechá nikoho chladným. Je překvapivě srozumitelné, aniž by odkrylo vše, nechává prostor vlastní interpretaci a udržuje diváky po celou dobu v napětí a jakémsi tajemném oparu. Je nabité ženskou energií a staví na špičkových výkonech vlastně velmi komorního obsazení. Nutí nás pokládat si otázky o smyslu života, stejně jako ukazuje jeho všednost. Ukazuje komplikovanost vztahů, tak jak je žijeme pod společenskými maskami i v zajetí pudů. Je to hodinová sonda do lidského života zabalená v neodolatelném vizuálním podání.
Psáno z představení konaného 13. května 2022 v Domě kultury Poklad (Ostrava Poruba) v rámci festivalu MOVE Fest Ostrava 2022.
The Loft
Choreografie: Jo Strømgren
Performerky: Henriette Hamli, Nora Svendsgård, Ellen Lindblad a Angela Dematté
Hudba: Bergmund Waal Skaslien
Světelný design: Jo Strømgren a Jan Harald Ovrum
Kostýmy: Bregje van Balen
Produkce: Jo Strømgren Kompani
Spolupráce: The Norwegian Opera and Ballet
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?