The Falls – Zaslechnout světa tříšť

The Falls. Foto: Quentin Chevrier.

Autor Hana Strejčková

Franck Vigroux je všestranným umělcem, který exceluje v mnoha oblastech, ať jako skladatel nebo hudební interpret, vizionář a umělec. Zcela jednoznačně jej vystihuje označení experimentátor s kořeny v avantgardě a undergroundu se zájmem o rozklad a tříštění běžně vnímané skutečnosti na částice, které následně uvádí do zcela nových souvislostí, jež rozrušují ono běžné, a především předvídatelné. Jako autor a režisér dokáže vytvářet performance, v nichž snoubí digitální umění s živou akcí, spojuje nová média a výtvarné obrazy generované také pohybem a vztahem performerů k materiálům či objektům, kde rezonuje hlas i slovo, a současně neopomíjí ticho. Jeho tvorba inklinuje k umění, které zcela potírá dramatičnost v tradičně vnímaném divadelním pojetí, ačkoli velmi vědomě pracuje s protipóly, napětím a až limitním vypětím. Jeho performance je tokem ve smyslu víceúrovňového dění, které může navozovat pocit bezvýchodnosti, ale i svobody, nedefinovatelného časoprostoru i zhuštěného okamžiku. 

V The Falls načrtl Vigroux svět fantasy, nebo dokonce snad fantasmagorie, a zároveň si nemůžeme být jisti, zda stojíme na prahu apokalypsy, anebo uvnitř vesmíru, zda zamýšlel obydlit mytickou krajinu, nebo vytvořit území pro rituál. Tento nevšední zážitek se odvíjel v bohatě vizuální, a hlavně akustické rovině. Sluchu byla dopřána opravdu různorodost – ambientní ruch, vlnivé šumy či industriální zvuky, především pak elektronická hudba, kterou protínal operně modulovaný hlas, chvílemi téměř nelidský, skřekavý, rozvětvený i tklivě vlínající (zpěv Loïc Varanguien de Villepin). 
Celek tvořilo soustavné prostupování jednotlivých scénických vrstev, tvořily je pohyb, hmota, včetně neuchopitelné mlhy, kostým, hudba, hlas, světlo, videoprojekce. Svými spojeními, přesněji spíše shluky akcí, asociovaly i konkrétní zasuté zkušenosti, nebo odkazy ke vzpomínkám na příbuzná hluboce artová díla, například na filmovou Nostalgii Andreje Tarkovského nebo obdivuhodné instalace japonské umělkyně Fujiko Nakaya. V popisku k události stálo také sousloví „měsíční krajina“, která je ze své podstaty fascinující a přitažlivá, zároveň však vzácně dosažitelná. Autor zde předestřel časově neurčitý svět nadosah, leč jakoby vzdálený, málo probádaný, možná již zaniklý, nebo podprahový či surrealistický. 

V převalujících se vlnách mlhy se objevovaly bytosti včetně monstra, jakési celotělové masky – ohromujícího nadměrného kostýmu (obdobně jako v předchozí performanci Flash), dále mužské ozvučené tělo – operní pěvec a performer opásaný sukní, ženské poloobnažené postavy v džínsech a se suchými stébly trav coby maskami či kostýmními prvky. Vlivem světelné kompozice zohledňující permanentní komunikaci multimédií, osob a prostředí se modifikovala atmosféra na široké škále odstínů tajemna. 
Celou plochu „jeviště“ pak pokrývala nerovnoměrně nahrnutá zemina. Čtyři viditelné kopy hlíny pak sloužily jako dočasný úkryt pro miniatury světelných instalací, jakási terária, v jejichž útrobách se skvěla smrštěná krajina, výsek izolované skutečnosti. V určitou chvíli začaly z valů plynule stoupat dokud nezmizely v provazišti, kde pohasly (tušená lanka nijak nenarušovala touhu nechat se okouzlit). 
Člověk nebyl jediným hybatelem, nýbrž organicky zakomponovanou entitou. Z jednoho úhlu pohledu se jednalo o sugestivní vizuální show, z odlišné perspektivy šlo o současnou elektronickou operu nebo soudobý art koncert, ale také o experimentální tanečně-pohybové divadlo. Výrazové prostředky jako rovnocenní partneři se vyvíjely jeden z druhého, jako by se splétaly trsy chvojí, jako by ze stop ve všudypřítomné hlíně rašila vesmírná energie zobrazující se na projekčním plátně, jako by vysvícený rám na horizontu patřil představě dveří do jiné galaxie, ale také čistě pragmaticky uzavřenému prostoru, v němž těkají atomy, aby cosi vznikalo a jiné zanikalo. 

Centrum současného umění DOX nabídlo celovečerní performanci, která podtrhla vysoce uměleckou nejednoznačnost, která však nemusela nutně ústit v pasivitu či odevzdanost, ale naopak měla potenciál nabudit – mít až aktivizační účinek směrem k vlastní fantazii. Záleží, s jakými očekáváními divák do prostoru vstupoval a nakolik a jak rychle je nechal rozplynout. 

Psáno z představení dne 25. 1. 2024, Centrum současného umění DOX, Praha.

The Falls

Autor konceptu a živá hudba: Franck Vigroux

Zpěv, performer: Loïc Varanguien de Villepin 

Videoprojekce: Kurt d’Haeseleer

Choreografická spolupráce, tanec: Azusa Takeuchi

Tanec: Haruka Miyamoto, Amandine Bajou, Nina Berclaz

Dramaturgická spolupráce: Michel Simonot 

Světla: Matthieu Ferry

Kostýmy: Margot Dusé 

Česká premiéra 24. 1. 2024, Centrum současného umění DOX Praha.