Teória tanca pre konzervatóriá – Základní orientace v tanci (bez významnějšího přesahu a souvislostí)

Teória tanca pre konzervatóriá – Základní orientace v tanci (bez významnějšího přesahu a souvislostí)

Autor Natálie Erbesová

Odborné teoretické a historické články nabízely do přelomu milénia i Taneční listy. Jako doplněk k výuce dějin tance mohla a může sloužit i memoárová literatura (ze světového tance např. Deníky Václava Nižinského a jeho portrét očima Romuly Nižinské, kniha Isadory Duncan Můj život nebo z českého prostředí Paměti Augustina Bergera a další). O výrazovém tanci, jehož pozice byla po roce 1948 v tehdejším Československu poněkud složitá, referovala Jarmila Kröschlová, o historických tancích zas její dcera Eva. Později se paleta rozšířila o odborné publikace nakladatelství NAMU a specializované články ve vědeckých časopisech typu Živá hudba, Divadelní revue apod. Studijní publikaci zaměřenou na vývoj moderního tance 20. století vydala i konzervatoř Duncan Centre. V uceleném kontextu dějin umění se kapitoly věnované tanci staly součástí dvoudílné publikace Dějiny umělecké kultury vydané Státním pedagogickým nakladatelstvím v roce 1990, která představuje jeden ze zdrojů, z něhož lze při středoškolské výuce čerpat.

Výše zmíněné tituly (a je jich ještě mnohem více, zejména zahraniční literatury) však primárně nesloužily pro výuku na tanečních konzervatořích, jmenuji je zde jako příklady, které mohly k výuce nějakým způsobem posloužit. Adekvátním titulem české taneční středoškolské školství pro účely výuky dějiny tance a baletu a taneční teorie zatím nedisponuje. Na Slovensku se tento handicap pokusila napravit Daniela Skácelová, které v roce 2017 vyšla publikace Teória tanca pre konzervatóriá určená pro výuku předmětu teorie a metodika tance. Ten spolu s předmětem dějiny tance a baletu sama vyučuje na Taneční konzervatoři Evy Jaczové v Bratislavě, a může tak vycházet ze své pedagogické praxe.  

Kniha je rozdělena do šesti základních kapitol (Základní pojmy; Taneční žánry; Balet, jeho vznik a vývoj; Tanec v jiných divadelních žánrech; Grafický zápis tance; Teoretické práce o tanci), podkapitol a dvou příloh (Základní pojmy a taneční prvky klasického tance a jeho terminologie). V průběhu pokládá autorka čtenáři/studentovi kontrolní otázky, jejichž forma zůstává u memorování právě přečteného a nenabádá studenta přemýšlet o tématu v širších souvislostech. To považuji za problém celé publikace, která zůstává svou formou hluboko v minulosti a zcela opomíjí současný vývoj tance a myšlení o něm. O tom svědčí i podkapitola Moderní a současný tanec, která končí Jiřím Kyliánem.

V rámci konzervatorní výuky se vývoj tance v posledních desetiletích většinou opomíjí, a tak i u Jiřího Kyliána povědomí většiny studentů o vývoji tance v poslední třetině 20. a prvních dvou dekádách 21. století končí. Právě tištěná publikace by v jistém ohledu mohla tento nedostatek nahradit a poskytnout orientační vodítko pro další studium. Naopak po přečtení knihy může čtenář nabýt dojmu, že vrcholem progresivity v tanečním umění je jazzový tanec, step a pouze Kyliánovy choreografie. Nešťastné mi přijde i tvrzení, že zakladatelkami současného tance jsou Loïe Fuller, Isadora Duncan a Ruth St. Denis, které sice zásadně nasměrovaly vývoj moderního tance, z nějž současný vychází, ale označit je jako zakladatelky mi přijde velmi zjednodušující.

Text obsahuje řadu faktických chyb a překlepů v názvech a jménech – baletto namísto balletto (s. 123), u formy opéra‑ballet vyzdvihuje Skácelová přínos Jeana‑Baptisty Lullyho a opomíjí zcela Jeana‑Philippa Rameaua (s. 82, 97), NDT 1 zaměňuje za NDT 2 a u zmínky o NDT 3 se nedozvíme, že soubor již od roku 2006 neexistuje (s. 74). Pas de deux z postromantických baletů zaměňuje s romantickými (s. 21) a George Balanchina představuje jako propagátora absolutního tance, ale zcela ponechává stranou zásadní vliv Mary Wigman pro modernu (s. 19) apod.

Autorka střídá souvislý text se shrnutím ve formě seznamu, přičemž vše prokládá velkým množstvím ilustrativních obrázků a fotografií. Celkové grafické uspořádání knihy podtrhuje fragmentárnost a obtížnou čitelnost jejího obsahu, pro mladého čtenáře typograficky neatraktivně řešeného.

Kniha často nabídne výčet jmen, druhů tanců, systémů zápisů tance apod., ale často na úkor celkového kontextu, který by daný fenomén blíže vysvětlil. Příkladem je popis korejského systému tanečního zápisu čamo (s. 119-120) bez pochopení obecných kladů a záporů grafického zápisu tance a jeho srovnání např. se záznamem filmovým. Zjednodušující interpretaci volí i v případě tanců cizích národů v klasických baletech. Při sledování řady těchto (především orientálních) tanců je patrný eurocentrický pohled na danou zemi, který nemá s opravdovou snahou o zachycení tance daného národa nic společného. Obliba inscenování těchto tanců tkvěla více v dobové módě exotismu než ve snaze „vystihnout mentalitu, charakter národa i dobu“ (s. 47).

Dle oficiálních popisů nakladatele je kniha mj. určena i studentům základních uměleckých a vysokých škol, avšak celková koncepce knihy tomu neodpovídá a postrádá kontextuální přístup, jenž je nezbytné doplnit dalším výkladem.

I přes mnohé výhrady kniha studentům elementární orientační bod poskytne, ale sama o sobě neobstojí. Na české straně vyšla s podobným zaměřením poněkud problematická kniha Jany Jebavé určená široké veřejnosti Kapitoly z dějin tance a možnosti terapie (Univerzita Karlova, 1998). Inspirativním počinem může být francouzský titul Nouvelle histoire de la danse (Nová historie tance; Seuil, 2020), na němž se podílelo mnoho nejen francouzských tanečních odborníků, kteří čtenáře provázejí vývojem tance od prehistorie po současnost. Nejen pro středoškolské účely je vhodná i kniha Danse contemporaine: Le Guide (Současný tanec: Průvodce; Flammarion, 2021) bourající zažitá klišé o současném tanci.

Výuka teoretických tanečních předmětů by měla pomoci pochopit historické souvislosti i zapojit studenty do aktivního sledování oboru a i skrze tyto hodiny porozumět praktickým předmětům v širších souvislostech. Proto vznik odborné publikace v českém jazyce věnující se tanečnímu umění považuji za potřebný a velmi důležitý.

Mgr. art. Daniela Skácelová
Absolvovala Taneční oddělení Konzervatoře v Bratislavě (1976) ve třídě O. Markovičové, pedagogiku tance na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1986) u doc. D. Hubové. Zúčastnila se kurzů a seminářů: letní kurz tance v Palucca Schule v Drážďanech (1981, 1987), Mezinárodní týden tance v Praze (1989), kurzy jógy a relaxace v Gbelanech a Piešťanech (1992), Letní škola tance Kennedy Dance Center ve státě College, Pensylvánie, USA (1993). Roku 1976 byla členkou Baletu Státního divadla v Ostravě, 1977–1980 členkou Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Na Taneční konzervatoři E. Jaczové působí od roku 1986 jako pedagog klasického tance, taneční gymnastiky, moderního tance, koncertní a scénické praxe, herecké výchovy, teorie a metodiky tance, dějin tance a baletu a maskování.
Zdroj: Tanečné konzervatórium Evy Jaczovej