Temporaliter upozorňuje na úskalí, která přináší propojování tance a fotografie

Temporaliter. Foto: Katarina Corleone Bukowski.

Mladý tvůrčí kolektiv s názvem Dočasná Company představil ve čtvrtek 9. května v sále Kulturního domu Mlejn svůj první multižánrový projekt Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii?, který svou tematikou mohl nalákat nejen taneční fotografy, ale i všechny, kdo se zajímají o propojení pohybového a vizuálního umění. Skupina složená z tanečníků, choreografů, herců fyzického divadla, fotografů, výtvarníků a hudebních skladatelů v představení, jehož název v latině znamená včas nebo dočasně, publiku dokázala své všestranné zaměření.

Inscenace propojuje fotografickou výstavu Vojtěcha Brtnického s tanečním a divadelním představením v režii Anny Benhákové a s hudbou skladatele Barryho Wana, který komponuje na přání speciálně pro kolektiv. Mladá tanečnice a choreografka projekt prezentuje též jako svou praktickou bakalářskou práci za katedru choreografie na pražské HAMU. Netradičním skloubením rozdílných uměleckých oborů – tance, fyzického divadla a fotografie – tvůrci na jeviště přinášejí téma prchavosti okamžiku, vnímanou fotografem, který je pro inscenaci stěžejní.

V úvodu představení jsme provázeni výstavou fotografií visících na pružné šňůře ze stropu, a stáváme se tak účastníky netradiční komentované prohlídky. K dispozici je také malý raut, což vytváří dojem bizarní vernisáže. Fotograf zdánlivě nesmyslně popisuje vznik a specifický příběh každé fotografie, o které zatím nikdo netuší, proč a nač tu je. Záhy však zjišťujeme, že poslouchat jeho výklad v rámci úvodní výstavy je pro inscenaci klíčové. Všechny fotografie, které jsou součástí scénografie, se totiž vzápětí objevují v živém pohybovém provedení. Fungují jako vodítko k pochopení celkového konceptu choreografie. Slouží jako výchozí inspirace pro tvorbu jednotlivých póz a statických kreací tanečníků, které vidíme v následných tanečních etudách.

Ve druhé části se prostor vyprázdní, fotografie i raut zmizí a diváci se usadí po obvodu sálu. Přišel čas k tanci a hře. Kolektiv za doprovodu libě sofistikované hudby vytváří roztodivné taneční kreace, které na sebe zdánlivě nenavazují. Co chvíli se na jevišti objeví skupinka, předvede několik technicky náročných čísel, zase se vzdálí, přiběhne sólista, pak dvojice nebo opět skupinka ukazující své taneční možnosti a akce se cyklicky opakuje. My však víme, proč tomu tak je, neboť představení sledujeme očima fotografa, který je na scéně též, fotí a působí jako rušivý element.

Jeho úkolem je během bleskového momentu zachytit tanečníka v určitém pohybu, ve specifické pozici. Má-li však o pohybu přinést sdělení obrazem, musí být vždy o krok napřed. Čas běží, světla se mění stejně rychle jako směr a pohyb performera. A čas tak přestává existovat. My však nikdy nejsme schopni zaznamenat ten rozhodující moment, ono pikosekundové balancování na ostří nože. Performeři se snaží vystihnout právě tento mikrovýsek času, který nazýváme slůvkem „teď“.

V inscenaci vedle sebe stojí dvě disciplíny, taneční umění a fotografie. Chtějí se dostat blíže k sobě, navzájem se velmi přitahují, ale zároveň jsou spolu naprosto neslučitelné. Představení zobrazuje kontrast potřeb fotografa a tance. Již od prvopočátku se fotografie chtěla přiblížit divadlu. Především kvůli lákavosti a zajímavosti z hlediska propagace. Fotky herců a tanečníků byly vždy velmi přitažlivé. Snaha a chuť fotit lidi při akci v divadle zcela jistě pomohla fotografické technologii, aby se maximálně přiblížila zobrazení reálného tance. Nicméně podmínky, které fotograf vyžaduje pro dosažení maximálního fotografického efektu, jsou v přímém kontrastu k tomu, co nabízí jeviště.

I dnes, v době, kdy máme skvělou fotografickou technologii, je focení tance na scéně stále velmi náročná disciplína. Vyfotit dobrou a ostrou taneční fotku je i v optimálních podmínkách obrovskou výzvou. Fotograf musí zachytit jeden konkrétní výrazný a zajímavý moment, i přes nedostatek světla a neustále pohyblivému cíli.

Jsme schopni komplexní tanec zaznamenat pouhým okem? Na co se dokážeme zaměřit? V inscenaci nejde jen o zobrazení prchavosti okamžiku z pohledu vizuálního umělce. Tvůrci se snažili ukázat odcizení fotografa, který tanečníky fotí. Nesmírně touží po tom, aby se stal součástí dění, zároveň se však do tanečního představení zoufale nehodí. To, co by pro dobrou fotku potřeboval, nemůže nikdy od tanečníků získat. A on sám je pro ně hlavně rušivým elementem.

Nápad na představení je velmi dobrý, hezky konfrontuje tanec a fotografii, což je téma velice aktuální, zpracování však místy pokulhávalo. Pokud má být hlavní koncept zaměřen na fotografii tance z pozice fotografa, bylo by z divadelně-dramatického hlediska záhodno, aby byl fotograf opravdu centrem veškerého dění a diváci tak mohli akci celistvě sledovat z jeho pohledu. Lépe by tak sdíleli a prožívali jeho zážitky a pocity. Nebo by se fotky z výstavy mohly promítat mezi jednotlivými čísly. Inscenace by tak spíše zprostředkovala fotografovo vidění a perspektivu. Během taneční části si totiž málokterý divák byl schopen vybavit všechny „živé obrazy“, s nimiž se setkal při úvodní komentované výstavě. Je škoda, že role fotografa zanikala a smysl ukazovaného pohybu a tance se tak bez interakce s ním vytrácel. Upozadit mladé tanečníky HAMU je pochopitelně komplikované a při tvorbě školního projektu i nežádoucí. Z estetického hlediska by však inscenace měla ozřejmit, zda chce být spíše divadlem s akcentem na retrospektivní příběh vzniku tanečních fotografií anebo čistě taneční performancí. Obávám se, že skloubit obě ambice dohromady je pro dosažení kvalitního divadelního zážitku nemožné.

Psáno z premiéry 9. května 2019, KD Mlejn.

Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii?
Režie, choreografie, libreto: Anna Benháková
Téma, fotografie, jevištní technologie: Vojtěch Brtnický
Hudba: Barry Wan
Osoby a obsazení:
Nadšenec: Jakub Urban
Srandista: Jan Štrachal
Propojovatelka: Tereza Svobodová
Džejna: Jana Maroušková
Precizní: Petra Houšková
Husťák: Mates Petrák
Flegmouška: Natálie Vacková
Tichá voda: Helena Machová
Premiéra: 9. 5. 2019, KD Mlejn, Praha

Autor článku: Marie Kobrlová