Ve druhém večeru prezentace posluchačů oboru choreografie na HAMU se představili Eduard Adam Orszulík, David Mikula a Eva Urbanová. Každý z nich je v jiné fázi studia a uvedené práce jsou či byly ročníkovými výstupy, v nichž studenti obhajují získané znalosti.
Okusit a otestovat si jeviště v roli choreografa, vytvořit pro diváka přitažlivou a sdělnou divadelní produkci vyžaduje pevné odhodlání. Kromě toho je zapotřebí znalost divadelních zákonitostí nejen technických, ale rovněž dramaturgických, režijních a samozřejmě tanečních. Na bedrech studenta choreografie leží veškerá zodpovědnost za výslednou podobu díla. Musí si poradit se svícením jeviště a návrhem scény (pokud nespolupracuje se světelným designérem a scénografem), vybírá si a zpracovává námět i hudební doprovod a často se podílí na podobě kostýmů (nemá-li při ruce kostýmního výtvarníka). Není toho opravdu málo, co choreograf k zvládnutí své profese potřebuje.
Příliš mnoho otazníků
V rámci studia posluchači zmíněného oboru získávají cenné zkušenosti právě při prezentaci svých projektů na jevišti divadla Ponec. Jeho hlediště zaplnilo 12. května 2018 téměř do posledního místa převážně mladé publikum – příznivci autorů a tanečního umění. Eduard Adam Orszulik, absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jehož choreografie se objevily u nás i v zahraničí, zde představil svou bakalářskou práci nazvanou Ó, čištění. Vystupuje v ní pětice pradlen a jeden muž jako jejich vedoucí, jak autor svůj záměr vysvětluje a dodává: „Každodenní snaha neutopit své duševní zdraví v hoře špinavého prádla, ale zároveň odvést dobrou práci je jakousi úsměvnou paralelou bojů, které nedoceněné pradleny svádí v osobním životě se svými protějšky.“ Z názvu by se dalo usuzovat, že frustrované ženy pracují v čistírně, a přestože nad scénou kromě bílých hábitů visí také košile a obleky na ramínkách pod igelity, výjev se odehrává v prádelně. Již v tomto okamžiku se otevírá polemika o zavádějícím pojmenování Ó, čištění, k čemuž Orszulik popisem obsahu svého kusu v podstatě vybízí (vhodnější by možná bylo Ó, úmorné praní s přihlédnutím k tomu, jak se tanečnice s prádélkem posléze namáhavě potýkají). Po zhlédnutí produkce se ukázalo, že se choreograf ve zvoleném námětu a hudebním doprovodu španělského skladatele Roberta de Simone a kapely Selektiv Mutism bohužel ztratil.
Ženy přicházejí na hrací plochu z hlediště, stahují dolů bílé ošacení, svlékají se z šatů a pomalu si oblékají neforemné pláště s asi dvoumetrovými rukávy, s nimiž prudce mrskají o zem. Vypadají spíše jako klientky sanatoria pro duševně choré. Jsou evidentně unavené, se skloněnými hlavami a schoulenými zády chodí po scéně, lezou po čtyřech, dlouhé rukávy tahají po zemi jako břímě, občas některá z nich bezvládně spadne. Spolu s nimi je tu Marek Strýček, jenž se postupně zbavuje vrstev sportovního i společenského outfitu, a když už mu zbývají jen slipy, odchází. Lamentace přítomných žen tak může ničím a nikým nerušena nabírat na gradaci. Těla tanečnic těkají, performerky nervózně třepotají svými pažemi, působí upachtěně a zoufale. Z čeho jsou tak frustrovány? Z té kopy prádla, kterou tu zanechal jediný muž alias vedoucí provozovny? Dle choreografa jsou ženy vyčerpány z „bojů se svými protějšky“, přesto se s žádným z nich neodehraje ani jediný duet.
Jak jsem již předeslala, Orszulík svůj opus navíc uvádí jako „úsměvnou parabolu“. Tu pravděpodobně představuje svůdné kroužení boků jedné z účinkujících, jež drží plastovou nádobu od pracího prášku a laškovně cosi zamumlá o účinku prostředku (snad Perwollu) na bělost tkanin. I když přistoupíte na tuto neobvyklou konstelaci, vyvstává další otázka: v jaké době se vlastně příběh o ubohých pradlenách odehrává? V časech, kdy se pralo ručně v plechových škopcích, v nichž později tanečnice hadříky zuřivě bez vody máchají, se používalo spíše mýdlo. Proč se tedy autor uchýlil k rádoby vtipnému skeči odkazujícímu k současnému fenoménu, zůstává záhadou (pokud byste přistoupili na alternativu žen trpících ručním praním v postmoderní době, neodpustím si kacířskou poznámku, že jejich strádání by pak snad mohla ukončit koupě automatické pračky).
Každá z žen má zároveň vyprávět jiný příběh, má se svěřovat se svou bezvýchodnou situací. Jedna z nešťastnic říká, že dostala od svého přítele knihu o penisu a anatomii. Nic nechápe, ničemu nerozumí. Stejné pochybnosti asi zaskočily i mnohé diváky. Rozluštit významy Orszulíkových myšlenkových spekulací, proložených v jevištním reálu zapojením jednoho z mužů z hlediště do instalace prádelní šňůry, není popravdě řečeno v předložené dramaturgii a pohybové materii dost dobře možné. Zdařilou záležitostí produkce Ó ,čištění, jejíž zapeklitý syžet je rozveden do pětačtyřiceti minut, se stalo nasvícení. V něm zaujaly momenty, kdy do světelných výsečí pronikají jen ruce tanečnic zpodobňující stereotypní skládání a věšení prádla. Zkušenějšímu oku neunikne, že takto pojatý světelný design je znám už z baletů Jiřího Kyliána, který jej do detailu a perfekcionismu dovedl ve svém tzv. černobílém období.
V Ponci se také odehrála repríza bakalářské choreografie Keď započuješ ticho/When you hear the silence od Evy Urbanové, která se ukázala jako vnímavá, přemýšlivá a tvůrčí osobnost. Ve svém díle zúročila studia a zkušenosti ze zahraničních stáží, znalosti z moderní gymnastiky a tanečních technik.
Do tmy se zatínají jako břitva dráždivé zvuky, tleskání, podupy. Prudké světlo zalévá mužskou postavu vydávající tento zvukový, elektronicky zesílený doprovod, k němuž se přidávají melodické skladby islandské post-rockové skupiny Sigur Rós a taneční rytmy vycházející z keltské a africké tradiční hudby v podání seskupení Afro Celt Sound System. V další moment vidíme muže a ženu v ozářené čtvercové výseči. Pohyby dvojice jsou stejně úsečné, strohé a ostré jako udávaný rytmus. Tanečníci v šedých kostýmech vstupují do dalších bodů ohraničených světlem, až se dostanou k sobě. K výraznému dupání a tleskání se přidává minimalisticky znějící experimentální hudební doprovod. Ačkoliv nemusíte zcela souznít s textem, který Urbanová ke svému dílu uvádí, ponechává prostor i pro vaši imaginaci, na níž svou kreaci založila – pojala ji jako zamyšlení nad tím „kdo jsme a kým se v dnešní době stáváme“. V její práci se odrazila zdařilá spolupráce se světelným designérem Israelem Lópezem, jenž dodal dílu další profesionální punc.
Urbanová nabízí proměny tanečních frází, textury a naplňuje svou kompozici dostatečně přesvědčivou škálou dynamických akcí. Více pozornosti a barevný kontrast by si sice zasloužily kostýmy, ale i tak je choreografie E. Urbanové příslibem do budoucna (jistě není náhoda, že ke spolupráci ji už také přizvala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a s ní spjatý soubor Bohemia Balet).
Poslední část večera patřila Davidovi Mikulovi a jeho Bohyním. Inspirován románem Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, který oživuje legendu o věštkyních v podhůří Bílých Karpat na základě odborných výzkumů Jiřího Jílka, vystavěl kratší taneční etudu. V choreografii se projevuje vliv folklóru, kterému se Mikula aktivně věnuje. Zásadní vjem a atmosféru dotvářejí kroje, v nichž páry tančí. Už jejich barevnost přináší esteticky libý vjem a požitek. Mikula využívá základních folklórních prvků (např. cifer a párové držení), které doprovází nahrávka hudební a vokální složky Sľuku. Krokovou materii lidových tanců spíše nesměle a skromně kombinuje s náklony trupů a mírným čeřením paží. S jistou pohybovou stručností a bez zřetelnějšího dramatického zabarvení načrtává i roli věštkyně, jež pomáhá hledat dívce jejího vyvoleného. Mikula prokázal ve své ročníkové práci především muzikalitu a celkem zdařile si poradil i s prostorovým uspořádáním své taneční kompozice.
Možnost prezentace práce studentů choreografie na HAMU v prostoru s profesionálním zázemím je nezbytnou a vítanou profesní zkušeností. Posluchači školy skrze ni dostávají důležitou zpětnou vazbu od diváků, profesorů, ale rovněž se musí umět vypořádat i s kritickou reflexí, která nebývá pokaždé (ne)lichotivá.
Psáno z představení 12. května 2018, divadlo Ponec.
Ó, čištění
Choreografie: Eduard Adam Orszulík
Hudba: Pan Daijing, Roberto de Simone, PUPO, Selektiv Mutism
Scénografie: Eliška Ďásková, Iva Bartošová
Kostýmy: Martin Kohout
Keď započuješ ticho/When you hear the silence
Choreografie: Eva Urbanová
Hudba: Sigur Rós, Afro Celt Sound System
Sound Design: Barry Wan
Light design: Israel López
Bohyně
Choreografie: David Mikula
Hudba: Henrich Leško, Stanislav Palúch (nahrál Sľuk)
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?