V začátku prosince 2011 proběhla premiéra nové inscenace Teatru Novogo Fronta. Jedna z u nás nejdéle působících skupin fyzického divadla omladila svůj soubor a v režii Iriny Andreevy připravila představení Symfoetus (téměř jako částečný site specific) pro divadelní prostor klubu Cross.
Tak, jako na půdě objevujeme zašlé vzpomínky, které nám retrospektivně evokují zážitky našeho života a my zpytujeme svou duši, tak se odvíjí i děj Symfoetu. Určité situace a jejich útržky, rozpolcené jednání, mlhavé náznaky toho, co bychom si přáli, aby se stalo, se třou se skutečností. Několik lidských příběhů slitých v jeden zdůrazňuje ty nejvypjatější okamžiky jako časoprostorové obrazy, které jednotlivce navždy ovlivní.
Režisérka Irina Andreeva sází na osvědčený způsob principů tvorby tak, jak jsou diváci TNF zvyklí. Psychologicky vypjaté momenty, absurdní situace a odlehčené chvíle se v divadelních akcích střídají bez zřejmé návaznosti, nicméně v celku působí kompaktně. Nejde o to chronologicky vykládat dějovou linku, ale nabudit atmosféru, která divákům bere dech od začátku do konce. Víceméně se to daří, i když nový mladý soubor má ještě své rezervy především v technické stránce vlastní interpretace. Neškodila by větší taneční připravenost, se kterou by mohli směle konkurovat obdobným skupinám fyzického divadla u nás, a přesvědčivější výraz v některých scénách. Co ale zásadně chybí, je současnější choreografická invence. Nicméně potenciál zde je. Nakonec důkazem je Marie Bayerová, jejíž Heda má ve dvou posledních obrazech velmi emotivně působící sólový výstup v kontrastu s lyričností závěrečného duetu. Jakkoliv se zdá, že děj se točí okolo mužských postav, konkrétně jedné z nich, konec najednou přesvědčuje o opaku. Vzhledem k ženské režii, je to vlastně logické…
TNF navazuje Symfoetem na svůj tradiční repertoár. Přesto je nový soubor něčím jiný a je jen otázkou konvence a zkušenosti diváka, jak se k tomu postaví a co očekává. Vedení TNF nenutí své herce k vyholení hlavy, ale na příkladu Marie Bayerové je znát, že takový zásah do vizáže není od věci. Oholení vlasů jako potlačení vlastní individuality pro možnost vytvoření nové osobnosti v dané inscenaci bylo jedním ze zásadních znaků tradice tvorby původní TNF. Soubor nyní pravděpodobně svou polohu hledá, takže nezbývá, než mu popřát, ať najde to nejlepší.
Psáno z reprízy 9. března 2012, Gross Club – Divadlo NP.
Foto: Šárka Poštolková
Symfoetus Hudba: J. G. Thirlwell /Steroid Maximus/ Režie: I. Andreeva Premiéra 8. 12. 2011
V začátku prosince 2011 proběhla premiéra nové inscenace Teatru Novogo Fronta. Jedna z u nás nejdéle působících skupin fyzického divadla omladila svůj soubor a v režii Iriny Andreevy připravila představení Symfoetus (téměř jako částečný site specific) pro divadelní prostor klubu Cross.
Tak, jako na půdě objevujeme zašlé vzpomínky, které nám retrospektivně evokují zážitky našeho života a my zpytujeme svou duši, tak se odvíjí i děj Symfoetu. Určité situace a jejich útržky, rozpolcené jednání, mlhavé náznaky toho, co bychom si přáli, aby se stalo, se třou se skutečností. Několik lidských příběhů slitých v jeden zdůrazňuje ty nejvypjatější okamžiky jako časoprostorové obrazy, které jednotlivce navždy ovlivní.
Režisérka Irina Andreeva sází na osvědčený způsob principů tvorby tak, jak jsou diváci TNF zvyklí. Psychologicky vypjaté momenty, absurdní situace a odlehčené chvíle se v divadelních akcích střídají bez zřejmé návaznosti, nicméně v celku působí kompaktně. Nejde o to chronologicky vykládat dějovou linku, ale nabudit atmosféru, která divákům bere dech od začátku do konce. Víceméně se to daří, i když nový mladý soubor má ještě své rezervy především v technické stránce vlastní interpretace. Neškodila by větší taneční připravenost, se kterou by mohli směle konkurovat obdobným skupinám fyzického divadla u nás, a přesvědčivější výraz v některých scénách. Co ale zásadně chybí, je současnější choreografická invence. Nicméně potenciál zde je. Nakonec důkazem je Marie Bayerová, jejíž Heda má ve dvou posledních obrazech velmi emotivně působící sólový výstup v kontrastu s lyričností závěrečného duetu. Jakkoliv se zdá, že děj se točí okolo mužských postav, konkrétně jedné z nich, konec najednou přesvědčuje o opaku. Vzhledem k ženské režii, je to vlastně logické…
TNF navazuje Symfoetem na svůj tradiční repertoár. Přesto je nový soubor něčím jiný a je jen otázkou konvence a zkušenosti diváka, jak se k tomu postaví a co očekává. Vedení TNF nenutí své herce k vyholení hlavy, ale na příkladu Marie Bayerové je znát, že takový zásah do vizáže není od věci. Oholení vlasů jako potlačení vlastní individuality pro možnost vytvoření nové osobnosti v dané inscenaci bylo jedním ze zásadních znaků tradice tvorby původní TNF. Soubor nyní pravděpodobně svou polohu hledá, takže nezbývá, než mu popřát, ať najde to nejlepší.
Psáno z reprízy 9. března 2012, Gross Club – Divadlo NP.
Foto: Šárka Poštolková
Symfoetus
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace