Svěcení jara v Národním divadle

Autor Lucie Kocourková

1. symfonie D-dur, foto Roman Sejkot

Večer otevírala 1. symfonie D-dur, choreografie inspirovaná hudbou Gustava Mahlera, tedy částmi jeho symfonie – konkrétně 2. a 3. větou, a krátkými pasážemi 1. věty, které kus rámovaly. Choreografie pro tři sólové páry a šest dalších dvojic byla původně určená pro světovou výstavu EXPO 2010 a jako taková byla též koncipovaná. Stala se ilustrací hudby – Petr Zuska si hudbu vybírá podle toho, která část se mu líbí a hodí, a je pochopitelné, že snažit se zchoreografovat celou symfonii, i vzhledem k různorodosti hudebního materiálu, by byla práce přesahující původní účel. Choreografie je na rozdíl od hudby zcela oproštěna od emocí a citu (s výjimkou závěrečného objetí prvního páru tanečníků) a je tak především sérií líbivých variací využívajících klasické taneční tvarosloví. Nevím, kolik tanečníků na jaře do Číny odjelo, ale Mahlerovo hudba je natolik monumentální, že by jí nikterak neuškodilo zapojit početnější sbory. Ale i při tomto počtu by se dalo zapracovat na synchronizaci. Pro reprezentativní vystoupení na kulturní akci je to dost, pro repertoárové představení je to málo. Choreografie klouže po Mahlerově hudbě beze snahy ponořit se do její hloubky, objevit její náladu nebo využít lidového motivu. Kostýmy Romana Šolce laděné do modra a s flitry evokují spíš soutěž ve společenských tancích nebo krasobruslení – musely lahodit čínskému publiku, ale v Národním divadle ztrácí působivost.

Střední část večera vyplnily tři duety, které Petr Zuska vytvořil pro sólisty souboru v minulých letech jako koncertní čísla. Právě tak působila i v představení, které tím dostalo o to větší nádech jednorázového gala, kde je možné smíchat cokoli s čímkoli, a úspěch je přesto zaručen. Jenomže tato premiéra neměla být galapředstavením.

Lyrická, foto Hana Smejkalová

Lyrická je duet původně určený pro pražský Balet Gala 2008. Petr Zuska jej vytvořil pro sebe a pro Evu Horákovou, tehdy vedoucí souboru Laterny magiky, a spolu choreografii tančili i na gala v zahraničí (v nové premiéře ji zatančil se Zuzanou Susovou). Přitom vlastně ani nejde o typické efektní číslo pro gala, naopak o niternou výpověď o lidských citech vycházející z lidové hudby – dvou rusínských a jedné východoslovenské balady. Námětem prvních dvou písní je válka a smrt, námětem třetí svatba. K těmto tématům se vztahuje bíle oděná dívka či žena, v duetu potkává muže, snad vzpomínku na zemřelého nebo příliš vzdáleného či snad jen vysněného. Závěrečnou část působivě rámuje projekce oblak na blankytné obloze, které uplývají a lákají do vzdálených míst. Choreografie nepostrádá hloubku, není překombinovaná, vyniká jemnou prací s hudbou.

Empty Title, foto Hana Smejkalová

Pak ale diváka z teskného rozpoložení vytrhne další duet, který šéf baletu věnoval Nikole Márové a Michalu Štípovi také jako „reprezentační“ číslo: Empty Title. Dva tanečníci, zprvu otupělí a unavení naslouchají příkazům neviditelného baletního mistra. Ten určuje změny charakteru jejich tance – snad jako na nějakém konkurzu. Notoricky známé tango střídá pomalá část, která se snaží být duetem rozcházejících se milenců, aby se tanečníci na daný povel opět vrátili k vášnivému tempu. Vtipný nápad se však po předešlé choreografii zdá být poněkud povrchním, navzdory technickým kvalitám tanečníků.

Svěcení jara, foto Hana Smejkalová

Tím končí podobnost s galapředstavením. V závěrečné části se dostal ke slovu titul, který dal jméno celému večeru, tedy Svěcení jara. Tato verze měla premiéru letos v australském Perthu, kde ji Zuska vytvořil na objednávku tamního souboru West Australian Ballet. Svěcení jara je těžkým oříškem pro každého choreografa – ať už kvůli náročné hudební předloze, kdy tanečníci zakoušejí těžké chvilky při metrorytmických změnách v hudbě, nebo svou proslulostí. Čím je pro balet 19. století Labutí jezero, tím je pro 20. století Svěcení jara, každá nová inscenace je očekávaná jako událost a také konfrontována s řadou dalších. Petr Zuska uchopil námět ve svém stylu. Nejnápaditější součástí kusu je bezesporu scéna, kterou tvoří stylizovaná hranice – úvodní a závěrečný obraz, kdy je tento útvar doslova obsypán tanečníky jako úl včelami, je také nejpůsobivější. Ústřední postavu dívky doplňuje mužský protějšek, jehož role je ryze symbolická, aby doplnil dualitu mužského a ženského principu. V samotném ději úlohu nemá, není tu ani proto, aby dívku zachránil před obětováním, ani proto, aby jí snad bránil v útěku, pouze ji doprovází v jejím údělu. Tanečníci ztvárňující muže a ženy při magickém rituálu se formují do geometrických linií, kde převládá kříž a samozřejmě kruh, nejstarší ze všech tanečních formací odkazující na svůj pravěký charakter. Použitý pohybový slovník má v sobě něco akademizujícího, co mu ubírá na expresivitě – ačkoli je jinak zřejmé, že tanečníci sami se dostávají na samou hranici svých sil, jak sbory, tak ústřední pár (na premiéře Kristýna Němečková a Viktor Konvalinka). Je tu přítomno něco, co brání protržení této formy, aby do ní mohly vtrhnout nejhlubší pudy lidstva, aby se mohlo projevit prastaré dědictví po našich předcích. Toto Svěcení jara je opatrné a váhající, při vší energii, která sálá z tanečníků. Naopak se zdá, že je to jeden z případů, kdy je plýtváno energií tanečníků na proces, který divák nakonec nedocení. Pokud v nás zápasí pohanství s civilizací, pak Petr Zuska zůstává civilizovaným mužem svého století.

Celkový dojem z uvedeného večera zůstává mírně rozpačitý. V minulosti balet ND představil řadu komponovaných programů, ale ty měly ve své dramaturgii společné nosné téma, které zde chybí. Jakoby namátkou poskládané kusy jednoho autora nevytváří celistvý tvar a je na nich až příliš vidět, že účel světil prostředky.

Psáno z první premiéry 11. prosince 2010, Národní divadlo.