Strachy usazené na dně našich každodenních životů

Strachy (Miřenka Čechová, Alice Koubová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Čechová experimentuje, od tance pomalu a s rozvahou ustupovala, vytvořila autorské projekty, ve kterých reflektovala své zkušenosti ze studií na konzervatoři, pobytu v USA, rozkryla i téma transgenderu, které se jí osobně silně dotýkalo. Se stejným entuziasmem a režijně dramaturgickou pečlivostí zpracovala i svou nejnovější produkci Strachy, na které spolupracovala s Alicí Koubovou, vědeckou pracovnicí Filosofického ústavu Akademie věd, v současnosti zastávající funkci proděkanky pro vědu a výzkum na Akademii múzických umění. Spolu s Miřenkou Čechovou se vydaly na průzkum mocenských vztahů, fungování obav, které nás přepadají, a nabídly zamyšlení, zda lze vzorce chování definované slavným americkým psychoterapeutem Stephenem Karpmanem nějakým schůdným způsobem narušit.

Karpman rozvíjel myšlenky svého učitele, psychiatra Erica Bernea, a ukázal, že všechny různé role, které jsou základem „her, které lidé hrají“, lze zredukovat na tři hlavní: Záchranář, Pronásledovatel (také znám jako Tyran, Kontrolor, Popravčí) a Oběť. Koncept tzv. Karpmanova trojúhelníku je založen na jejich interakci. Spoluzávislé vztahy mezi účastníky jsou založeny na tom, že se sebeaktualizují na úkor druhého, manipulují a kazí život sobě i svému okolí.

O Karpmanovu teorii se tři čtvrtě hodiny trvající produkce Strachy v základu opírá, teorie se rozebírá a její fungování názorně předvádějí Čechová s Koubovou slovně i fyzicky, s využitím mikrofonu, který podtrhuje striktnost výkladu. Pro vykreslení rolí dotčeného dramatického trojúhelníku aktérky sahají nejen k citacím, ale uzavřenost tohoto vzorce, modelu dokresluje žluto černá páska přilepená na zem. Interpretky jedna po druhé slovně definují roli Tyrana, Oběti a Záchranáře a nebyla by to Miřenka Čechová, kdyby tak nečinila s mírně sarkastickým odstupem, kdy stačí zkreslit hlas a daná role ztrácí glanc a vyvolá tak kromě nepříjemných emocí, soucitu také úlevný úsměv. Stačí najít správnou dávku nadsázky a útočné či omluvné výroky se dostávají do jiného zorného pole. Jakékoliv přehánění působí vlastně směšně a odhaluje zranitelnost agresora, oběti i altruistického jedince.

Obě autorky a performerky ve svém tělesném projevu zviditelňují pravidla Karpmanova trojúhelníku, kdy dle jeho výkladu jedna osoba střídavě hraje všechny tři role. Na jevišti paláce Akropolis, na němž jsou v bezprostřední blízkosti účinkujících usazeni diváci, tyto úlohy střídavě prezentují jedna po druhé. Mluvené slovo doprovází hudba Martina Tvrdého, kterou vnímáte sice okrajově, ale jež jemně a nevtíravě dotváří dané situace spolu s projekcí v úvodu vytvářenou Čechovou přímo na místě (promítá fotografie, zčeřenou vodu v nádobě atd.). Realita vnímaného a snímaného se prolíná do jednoho scénického tvaru a Strachy žánrově řazené do oboru performativních přednášek tělesně, vizuálně a zvukově zhmotňují dynamiku vztahů definovaných Karpmanem.

Na strachy narážíme nejen v běžných vztazích, ale také během umělecké tvorby, v uměleckých institucích, a právě k těmto aspektům se inscenátorky upínají a dávají v plenér své osobní zkušenosti i zkušenosti oslovených respondentů, jejichž výpovědi slyšíte při usazování na židli a posléze i během představení. Strach, že se uměním neuživí, strach dělat umění a požadovat odpovídající ohodnocení, strach promluvit, ozvat se, nenechat s sebou manévrovat – to vše tu zaznívá.

Nedílnou součástí produkce je následná diskuse, během níž se Čechová s Koubovou snaží najít odpověď na to, zda lze z předloženého, psychologicky odůvodněného schématu vůbec vystoupit. Již předtím nastiňují možná řešení úvahy promítané na zadní bílé plátno, vzhledem k rychlosti přehrávání je však nelze dost dobře v plném rozsahu zachytit, na což také někteří v diskuzi upozornili.

Čechová s Koubovou ve zkratce a účelně představily Karpmanovu teorii o lidské komunikaci, její výklad podložily neinvazivní vzájemnou fyzickou interakcí (nezapomenutelný byl pro mě obraz, kdy se stíny jejich postav odráží v krajině na projekci a ony jen žalují), vážnost odlehčily vložením rapově střižených „písní odpočinku“ (jak je Koubová uvedla) a vybídly k zamyšlení.

Podle dostupných teorií, aby se člověk dostal z Karpmanova trojúhelníku, musí si především uvědomit fakt jeho existence a svou oblíbenou roli v něm. Leč není to tak snadné, jak to zní. Tyran často neví, že je Tyran (jinak by prý nebyl). Ostatní účastníci jsou schopni pochopit svou roli, ale jsou přesvědčeni, že byli do hry násilně vtaženi jinými lidmi. Ale tak či onak, pokud jste v trojúhelníku osudu delší dobu, znamená to, že vás to zajímá a máte z toho nějaké bonusy. Takže jak si stojíte a jakou z nabízených rolí berete za svou, je jen na vás.

Důležité je o nich vědět a pak se můžeme pokusit dát rovným stranám onoho trojúhelníku pružnost. Nebo že bychom našli únikovou cestu tím, že pozměníme Karpmanovo označení a například z Tyrana uděláme Vyzyvatele, jak autorky nabízejí? A možná jde „jen“ o to, jakým tónem, způsobem své požadavky a argumentaci provádíme. V každém případě Strachy vyvolají zvídavost a chuť poodkrýt, jakou z rolí ve svém životě nejčastěji hrajete.

Psáno z premiéry 31. května 2022, Palác Akropolis.

Strachy
Koncept, performance: Miřenka Čechová, Alice Koubová
Hudba: Martin Tvrdý
Vizuální design: Eva Chudomelová
Light design: Daniel Kozlík
Produkce: Jakub Urban