Janečková nebyla na jevišti sama. Přestože sólově obsáhla většinu pohybové části inscenace, v roli dopisovatelky alias vězeňské psycholožky jí asistovala Irena Kristeková. Ta se každým svým dopisem snažila protagonistce pomoci zvládnout nelehkou životní situaci, vyrovnat se s minulostí, rozvířit fantazii a snad se i odhodlat k novému začátku. Fantazie pak byla klíčová i pro vizuální pojetí inscenace. Například projekce zde reagovaly na pohyb Janečkové po scéně a vytvářely originální obrazce, které někdy působily až halucinogenním dojmem. Jindy záběry vzpomínaly na dívčino dětství a se vším byl samozřejmě spojen i text (inspirovaný francouzskou divadelní hrou Děvče bez nikoho od Carine Lacroix), který si poeticky hrál s významy slov.
Hlavní hrdinka využívala pohybu především k ilustraci svých emočních stavů, občas zapojila i pantomimické prvky (jako např. chůzi na místě), ale ty sloužily spíše k poetickému dokreslení situace, než že by zásadně ovlivňovaly či dovysvětlovaly děj představení.
Samotný příběh byl vcelku prostý. Dívka, která záhy přišla o rodiče, musela živořit na ulicích, až ji „sebrali“ a skončila v cele. Psycholožka s docela osamělým životem s ní pak dopisovou formou komunikuje a snaží se ji přivést k novému náhledu na svět. A opravdu, většinu představení jako by byl strach vypnutý a vězenkyně se měla možnost oddat hledání sebe sama, někdy i méně záživné terapii. Touží dělat klidně i jen uklízečku, ale už chce začít žít svůj nový život a tato naděje ji drží nad vodou. Nakonec se může převléci a odejde. Zůstane strach vypnutý, nebo se projeví? To je otázka, která ji asi bude sužovat, podobně jako snad každého z nás.
Z dramaturgického hlediska je děj prostý a zároveň vhodný pro zkoumání světa snů a nejrůznějších zážitků. Je ale třeba dodat, že ačkoli předloha, text a vizuální stránka byly zpracovány velmi dobře, dramaturgie pohybové části by snesla větší rozmanitost. Častý předěl scén skrze pády na zem a malá významotvornost pohybu jsou spíše na škodu a mohly by klidně více překrývat textovou část inscenace. Jemnost některých scén, kdy interpretka rozvlňuje projekce, by mohla ještě víc vyniknout, kdyby měla větší protipól v intenzivních pohybových částech. V každém případě se ale tento projekt prezentuje jako experiment a v tomto smyslu je nutno ho ocenit. A vypnout strach, to by člověk v dnešní společnosti opravdu měl umět.
Psáno z reprízy 7. února 2016 v Divadle v Celetné, Praha.
Strach Off
Koncept a režie: Kateřina Janečková
Interaktivní projekce: Ondřej Ševčík – Primal Ritual
Light design: Stanislav Halbštát
Hudba: Anna Myschkin a Petr Fašianok
Grafika: Radim Jíra a Jiří Pěkný
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?