Janečková nebyla na jevišti sama. Přestože sólově obsáhla většinu pohybové části inscenace, v roli dopisovatelky alias vězeňské psycholožky jí asistovala Irena Kristeková. Ta se každým svým dopisem snažila protagonistce pomoci zvládnout nelehkou životní situaci, vyrovnat se s minulostí, rozvířit fantazii a snad se i odhodlat k novému začátku. Fantazie pak byla klíčová i pro vizuální pojetí inscenace. Například projekce zde reagovaly na pohyb Janečkové po scéně a vytvářely originální obrazce, které někdy působily až halucinogenním dojmem. Jindy záběry vzpomínaly na dívčino dětství a se vším byl samozřejmě spojen i text (inspirovaný francouzskou divadelní hrou Děvče bez nikoho od Carine Lacroix), který si poeticky hrál s významy slov.
Hlavní hrdinka využívala pohybu především k ilustraci svých emočních stavů, občas zapojila i pantomimické prvky (jako např. chůzi na místě), ale ty sloužily spíše k poetickému dokreslení situace, než že by zásadně ovlivňovaly či dovysvětlovaly děj představení.
Samotný příběh byl vcelku prostý. Dívka, která záhy přišla o rodiče, musela živořit na ulicích, až ji „sebrali“ a skončila v cele. Psycholožka s docela osamělým životem s ní pak dopisovou formou komunikuje a snaží se ji přivést k novému náhledu na svět. A opravdu, většinu představení jako by byl strach vypnutý a vězenkyně se měla možnost oddat hledání sebe sama, někdy i méně záživné terapii. Touží dělat klidně i jen uklízečku, ale už chce začít žít svůj nový život a tato naděje ji drží nad vodou. Nakonec se může převléci a odejde. Zůstane strach vypnutý, nebo se projeví? To je otázka, která ji asi bude sužovat, podobně jako snad každého z nás.
Z dramaturgického hlediska je děj prostý a zároveň vhodný pro zkoumání světa snů a nejrůznějších zážitků. Je ale třeba dodat, že ačkoli předloha, text a vizuální stránka byly zpracovány velmi dobře, dramaturgie pohybové části by snesla větší rozmanitost. Častý předěl scén skrze pády na zem a malá významotvornost pohybu jsou spíše na škodu a mohly by klidně více překrývat textovou část inscenace. Jemnost některých scén, kdy interpretka rozvlňuje projekce, by mohla ještě víc vyniknout, kdyby měla větší protipól v intenzivních pohybových částech. V každém případě se ale tento projekt prezentuje jako experiment a v tomto smyslu je nutno ho ocenit. A vypnout strach, to by člověk v dnešní společnosti opravdu měl umět.
Psáno z reprízy 7. února 2016 v Divadle v Celetné, Praha.
Strach Off
Koncept a režie: Kateřina Janečková
Interaktivní projekce: Ondřej Ševčík – Primal Ritual
Light design: Stanislav Halbštát
Hudba: Anna Myschkin a Petr Fašianok
Grafika: Radim Jíra a Jiří Pěkný
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace