Louise Lecavalier v sóle Stations. Foto: Vojtěch Brtnický.
Louise Lecavalier byla dlouholetou členkou kanadského souboru La La La Human Steps a múzou jeho uměleckého šéfa Édouarda Locka, vedle toho je známá rovněž ze světa pop kultury díky několika uměleckým projektům Davida Bowieho. Na Tanci Praha se představila v roce 2011, kdy přivezla dvě inscenace – Children Nigela Charnocka a A Few Minutes of Lock, komponovaný program složený z Lockových choreografií. Před čtyřmi lety se pak představila ve vlastním díle So Blue (recenze zde). I tentokrát sáhla Lecavalier po vlastní tvorbě a rozhodla se ukázat nejnovější počin – hodinové sólové představení Stations, jež bylo poprvé uvedeno před dvěma lety v Düsseldorfu.
Na jednoduché, čisté scéně, kterou v rozích rámují pouze čtyři vysoké světelné sloupy a jejíž plochu vymezují tři podélné pruhy světlého baletizolu, se zjevuje osamocená postava. Jednoduchý černý kostým ostře kontrastuje s její alabastrovou pletí a platinově bílými vlasy, které se správným světlem vyvolávají dojem svatozáře. Vše začíná nenápadně, křehce, jakoby nervózně. Lecavalier se po scéně pohybuje neslyšně za doprovodu rytmické elektronické hudby, jež neměnným tepem sice připomíná techno, současně je ale nesmírně poetická. Domnělý klid se však velice rychle rozpadá a inscenace začíná nabírat na obrátkách, zařazuje rychlost, zapíná turbo a odmítá zpomalit až téměř do úplného konce.
Pozornost upoutávají nekonečně dlouhé paže tanečnice a expresivní dlaně, které prořezávají prostor – jsou stejně nekompromisní jako niterně těkavé, excentrické, i zvláštně neurotické. Chvílemi Lecavalier připomíná křehkou baletku ze šperkovnic na klíček, jindy je její tělo plastické a měkké jako u hadrové panenky, v další části vyvolá dojem marionety, které postupně odstřihli vodicí lanka, chvíli nato majestátního pantera, jemuž patří přehlídkové molo. Ve všech polohách překvapuje stejnou intenzitou pohybového projevu i fyzickou náročností, která je však po celou dobu druhotná, podvědomá, nikdy nesklouzávající k exhibici.
Stations by se daly rozdělit do čtyř uzavřenějších celků či jednání, které od sebe odlišuje jednak hudební doprovod (nejvýraznější je asi část za hry saxofonu Colina Stetsona), jednak světelné rozčlenění a zabarvení scény. V každé pasáži se tak rozkrývá jiná interpretčina vrstva, chce se říct, jiná neuróza, jiný vnitřní pocit, jiná atmosféra. Nemění se však základní proměnná jisté posedlosti, v tom nejlepším slova smyslu vyšinutí, které tanečnici ovládá, pouští pulzující energii do jejích končetin, zatímco střed těla nevyhnutelně následuje až s vteřinovým zpožděním.
Dílo propojuje nezaměnitelná, vzrušující interpretčina energie a obrovské charisma, které berou dech a přitahují pohled na hranici fascinace. Kadence temporytmu je nekompromisní, určité zklidnění v polovině je jen spočinutím v oku tornáda, letmým, prchavým a předznamenávajícím další příval osobité smršti, která zůstává přes to všechno nesmírně intimní.
Zážitek ze Stations je pohlcující, možná ještě o to víc, uvědomíme-li si, že Lecavalier podává takto strhující výkon ve věku, jenž se v tanečním světě vymyká chápání. Stations (a Lecavalier) naštěstí není potřeba chápat, stačí se jim jen otevřít.
Psáno z představení 22. června 2022, divadlo Ponec.
Stations
Choreografie: Louise Lecavalier
Hudba: Colin Stetson, Suuns and Jerusalem in My Heart, Teho Teardo and Blixa Bargeld
Hudební aranžmá: Antoine Berthiaume
Kostýmy: Yso, Marilène Bastien
Světelný design: Alain Lortie
Premiéra: 14. 2. 2020
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?