Společně sami – Tanec ve stínu rusko-ukrajinské války

Společně sami. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Hořkosladký nádech večera se prolíná hutnou atmosférou divadla. Válka, jak všichni dobře víme, neustává, Putinova armáda se vytrvale snaží dobýt území, které jí nepatří. Ukrajina úspěšně odolává, statečně zvládá ruské agresivní výboje. Její národ dokazuje světu, že vlastní integrita, ať už osobní, nebo státní, je nezpochybnitelným a neopominutelným základem jakékoliv existence. Úvodní část Ztraceni tak podprahově vystihuje tuto tísnivou situaci. Je setkáním pěti ukrajinských tanečnic (Veronika Horiacha, Olena Korotkova, Anastasiia Pavlovska, Yana Reutova, Valeria Tsvirkunova), které ztvárňují nejen své pocity spojené s tím, že se ze dne na den staly uprchlicemi v cizí zemi, ale také vděčnost za to, že mohou být v danou chvíli na jevišti a jednoduše tančit. 

Yana Reutova v popremiérové debatě přiznala, že se její charakter vyjadřuje striktností, jasností a přesností a všechny tyto charakteristiky také dominují jejímu tanečnímu rukopisu. Tvůrkyně pracuje s dekorativním lidským pohybem, všimnout si lze úhledných linií, jasně prostorově vymezených prvků a celkově čisté taneční techniky. Její dílo by se dalo nazvat taneční básní, v níž exhibuje um lidského těla ve všemožných polohách a relacích. Méně už prosakuje samotná esence díla, jež je uložena spíše na nevědomé rovině, než aby ji choreografka dávala na odiv, a může tak být obtížnější se jí dopátrat. Záleží na divákovi, zda se plně oddá choreografčině představivosti, přistoupí na její náznakovost a jednotlivé významy si do díla doplní. Tento dojem posiluje také celková výstavba díla, které, alespoň to tak na mě působí, vévodí strukturovaná improvizace. Nejsem si jistý, zda se o skutečnou improvizaci jednalo, nebo zda tanečnice úspěšně interpretovaly jednotlivé části se zdánlivou nahodilostí, že celek jako přirozená improvizace nakonec působil. Tento dojem od samého začátku až po úplný konec však způsobuje, že hledání významových rovin může být komplikovanější a naopak sklouznutí k pozorování „pěkného tancování“ jednodušší.

Druhá část večera s názvem Neviditelné stopy se odehrává na prostranství za divadlem. Když diváci přicházejí na místo, vidí trojici performerů (Jitka Čechová, Žaneta Musilová a Lukas Bliss Blaha) poblíž kulatého scénického objektu. Ten je složen z různě dlouhých, zřejmě kovových podstavců, na nichž je baletní tyč nezvyklým způsobem spojena do uzavřeného kruhu. Objekt vytvořili studenti Akademie výtvarných umění a pro choreografku představuje inspiraci pro tuto novinku. Ta vypovídá o otiscích, respektive o nesmazatelných zážitcích a zkušenostech, které v nás zanechali druzí. V této souvislosti lze scénografii vnímat jako symbol vzdělání klasického tance, který je nedílnou součástí profesionální výbavy snad každého tanečníka a tanečnice. Zároveň vyjadřuje to, čím si každý musel projít – pot, dřinu a slzy skrze fyzickou výdrž i psychickou odolnost.

Ve srovnání s předchozím kusem se tato část zřetelně liší. Reutova pracuje s trojicí českých performerů, kteří jsou na tuzemské scéně jako doma. Do pozadí tak v jejich projevu ustupuje ona dekorativnost prvního kusu a naopak lze intenzivněji vnímat položení se, myšlenkové i citové, do jednotlivých pohybů. Jako kdyby choreografii prostoupil smysl od samého začátku, nebo možná jednoduše v této části absentují nic nevypovídající, mnohokrát použité pohybové floskule. Čechová i Musilová navíc mají ve své taneční DNA až příliš hluboko vepsán duncanovský přístup k tanci, a proto je jakékoliv sevření do vyumělkované taneční formy odsouzeno na nemilost. A právě díky těmto vlastnostem působí druhé dílo silnějším dojmem, ačkoliv jeho téma není tak temné. Napomáhá tomu i celková uvolněnost, najde se prostor i pro vtipná intermezza, což příjemným způsobem odlehčuje jinak dusnou atmosféru.

Třetí část s názvem Nekonečné rozhovory je společným dílem Yany Reutové a Souleymane Ladji Konehoz Burkiny Faso. Má promlouvat o náhodných setkáních, pátrat po tom, zda existuje osud, či naopak se jedná o naše konání, které někdy vědomým, někdy nevědomým způsobem směřuje k aktuálnímu stavu. Nejvíce se do choreografie však prolínají ony dlouhé rozhovory obou umělců „o kulturních hodnotách, tradicích a vnímání tance v tak odlišných zemích, jako je Ukrajina a Burkina Faso“, jak se píše v anotaci. Dílo je tak plné pomyslného setkávání a vzájemného objevování, hledání společného jazyka a vzájemných prazákladů, jež oba interprety pojí a dovedly je na jedno místo ve stejný čas. Podobně jako v prvním díle Reutova netlačí na diváka, nezavaluje ho jasně artikulovanými významy, ale spíše podprahově se témat dotýká a někdy kolem nich poměrně dlouho krouží. Stavební choreografický princip v podobě zdánlivé nahodilosti je opět od samého začátku patrný. S tímto pojetím ostře kontrastují přítomné geometrické obrazce: tři trojúhelníky, jež jsou vyznačeny černou páskou na bílém baletizolu. Performeři si hrají s narušením hranic trojúhelníků svým pohybem, tančí na jejich okraji, případně přebírají tu geometrickou čistotu linií do tanečního vyjádření. Během pozorování tohoto díla mi však význam vizuálního doplňku unikal. Neobjasnila ho ani závěrečná debata a přímý dotaz na jeho existenci, kterou choreografka objasňovala tím, že ji samu definuje určitá přesnost a striktnost, která se prolnula i do tohoto grafického vyjádření. Podobné obrazce jsou nicméně plné různých významů a je škoda jich více nevyužít a nezapojit je do choreografie.

Triptych Společně sami Yany Reutové je koncentrovanou prohlídkou ročního pobytu autorky večera v České republice. Všem ukrajinským tanečnicím, které ten večer vystoupily, patří veškerá čest, že se i přes neustále zuřící válečný konflikt dokážou na jeden večer plně oddat českému publiku. Koneckonců, právě skrze tanec mohou předávat a transformovat svoje zážitky, sdílet je a na chvíli se tak podělit o toto těžké břímě, přenést ho i na naše bedra. Večer Yany Reutové se velmi odlišuje od toho, na co jsme v naší české kotlině zvyklí. Sama choreografka přiznala, že byla překvapena, nakolik má české taneční umění nakročeno k performativnímu charakteru, ve kterém se sama hledá. A právě toto hledání, ať už se jedná o umělecké či osobní, je symbolem zhlédnutého večera.

Psáno z premiéry dne 30. září 2023, divadlo PONEC.

Ztraceni

Koncept, choreografie: Yana Reutova (UA/CZ)

Interpretace: Veronika Horiacha, Olena Korotkova, Anastasiia Pavlovska, Yana Reutova, Valeria Tsvirkunova (UA/CZ)

Hudba: Balaklava Blues (CA/UA), Tomáš Kerle (CZ)

Poezie: Anton Ovchinnikov (UA)

Recitace: Olesa Usata (UA)

Neviditelné stopy

Koncept: Yana Reutova (UA/CZ)

Choreografie: Yana Reutova (UA/CZ) spolu s performery: Jitka Čechová, Kateřina Jabůrková, Lukas Bliss Blaha (CZ)

Interpretace: Jitka Čechová, Žaneta Musilová, Lukas Bliss Blaha / David Králík (CZ)

Hudba: Tomáš Kerle (CZ)

Scénografie / objekt: Lucie Podroužková & Štěpán Rubáš (CZ)

Nekonečné rozhovory

Choreografie, koncept, tanec: Yana Reutova (UA/CZ), Souleymane Ladji Kone (BF)

Hudba: Tomáš Kerle (CZ)

Scénografie: Soly Volna (CZ)