Spící krasavice – Trnitá pohádka s trpkým dozvukem

Spící krasavice (r. Ferguson, M. Gornalova). Foto: Petr Jedinák

Autor Barbora Truksová

Liberecký soubor je z českých baletních těles tím nejmenším, kvůli čemuž je obvykle třeba sáhnout u chronicky známých děl k úpravám a redukcím. Šéfka baletu Alena Pešková má jasnou vizi, jakým způsobem se souborem pracovat, a uchýlení se k modernizovaným adaptacím je jednou z nejčastějších cest, která se v Liberci volí.

Autor libreta, režisér a choreograf Daniel Záboj nové Spící krasavice se kromě modernizace rozhodl slavnou Perraultovu pohádku okořenit i námětem Žabího prince bratří Grimmů. A samotné libreto je v případě liberecké inscenace již prvním kamenem úrazu. Jestliže se dají děje petipovských baletů označovat za naivní a postavy za příliš schematické, bez hlubší psychologie, pak zamotanost Zábojova příběhu tento dojem ještě více prohlubuje – a nelze ani říci, že by se jednalo o ironizaci zažitých klišé.

Celý příběh má dva průvodce: prvním je samotná Aurora – v tomto případě na zadním plánu promítaná stárnoucí alkoholička (velmi přirozená členka činoherního souboru divadla Jana Hejret Vojtková), která s neskrývanou zatrpklostí sepisuje vzpomínky na své mládí. V určitém rozboru s tímto silně nepohádkovým motivem se s prvními tóny z orchestřiště vynoří Kouzelník pan Žabka (Mischa Hall), který provádí dějem na scéně a paní Kingové, Aurořině matce, předpovídá narození dcery. Tím však jeho zapojení do děje končí a stává se jen jednou z přihlížejících postav.

V libretu popsaný prolog, nazvaný Vize a reminiscence (pravděpodobně snaha o intelektuální vyznění), však s výjimkou projekcí, které se ale objevují i později, pracuje postupně s fabulí od těhotenství, přes přípravu narození až po dospívání Růženky. Teprve s narozeninovou oslavou se dostáváme k prvnímu dějství – děj však plyne přirozeně, a tak toto rozdělení působí ještě zmatečněji.

Daniel Záboj zasadil Spící krasavici do prostředí filmových ateliérů, kterým vládne režisér King se svou manželkou, paní Kingovou. Zatímco zpočátku sledujeme poměrně přirozený rej natáčení i vcelku tradiční rodinné vztahy, s dospíváním Aurory jsou všichni náhle představováni v rámci stereotypních klišé – Aurora (Maria Gornalova) je rozmazlované dítko, se kterým cloumá puberta, matka v kožichu (přesvědčivá Veronika Šlapanská) propadá hysterii, ze které se snaží uklidnit cvičením jógy, zatímco se její sexuchtivý manžel pokouší využít její polohy k jiným účelům, než je meditace. Okolo mezitím pobíhá chůva s žínkou a ze skříně vyskakuje Koza. Důvod není příliš zřejmý, snad kromě naplnění hudby tancem.

Narozeninová oslava je organizována na hudbu variace Šeříkové víly, v tomto případě asistentkou režie paní Fialovou (v hnědém kostýmu), v podání herecky se trápící Margaux Thomas. Tanečnici nepomáhá ani choreografie, která se skládá v podstatě celou dobu z piruet a vysokých pozic nohou. Přinesené dárky jsou představeny dětskými tanečníky – divácky vděčné variace dvou kosů a sebevědomého Spidermana předcházejí příchodu nápadníků. Po slavné, avšak zde netradičně pojaté variaci (Aurora tančí na stole) se objevuje agent Car-Boss (Rory Ferguson) s rudým knírem jako maskou – nevlastní bratr režiséra Kinga a ztělesnění zla – další z nápadníků. Otráví pugét růží a Aurora upadá do dlouhého kómatu.

V něm zůstává po celé druhé dějství, ležíc na privátní klinice. Zde se do spící krásky zamiluje ošetřovatel Dèsir (Alexey Yurakov), dlouho nechápající stále se nezlepšující stav své pacientky. Scéna plná pas de deux je nejniternější a nejupřímnější částí baletu, avšak působí poměrně zdlouhavým dojmem. Yurakov však dokazuje, že je výrazově zdatným tanečníkem, který je jako jeden z mála i úspornými hereckými prostředky schopen zaujmout diváka. Tato část má i svůj abstraktní rozměr – kromě představ, které se střídavě zdají Auroře a Dèsirovi, se tu objevuje scénicky zajímavě pojatý Aurořin pocit věčného uvěznění.

Car-Boss, jako satan se nořící ze svého úkrytu pod nemocnicí, mezitím stále dokola otravuje Aurořinu infuzi neznámou látkou. Rory Ferguson si svou roli užívá, nesklouzává k herecké manýře, dokáže výrazově reagovat na situace a ve většině scén se díky tomu stává skutečným pánem jeviště. Odhalení jeho spiknutí zdravotní sestrou Šeříkovou (Margaux Thomas zde má úlohu univerzální napravovatelky komplikací) pak vede k šťastnému konci a umožnění příprav na svatbu.

Závěrečná část je opět silně problematická. Tanec Modrého ptáka a „jeho klece Zulfriedy“, stejně jako Pár v bílém (variace na tanec koček), působí lascivně, Andaluský vlk s Kozou sice zachovávají schéma Karkulky, avšak nevkusně prvoplánový kostým Kozy odvádí pozornost od čehokoli jiného. Svatebnímu duetu Dèsira a Aurory chybí nejen choreografická nápaditost, ale i vřelé city. Maria Gornalova je sice výborně disponovaná a fyziognomií odpovídající představitelka klasických balerín, ale ať už se jednalo o chlad, či chybějící prožitek, výrazným způsobem to ovlivnilo její výkon.

Liberecká Spící krasavice je rozhodně odvážným pokusem. Daniel Záboj zamotal do pohádkového příběhu příliš mnoho spolu nesouvisejících motivů, což nedokázal napravit ani choreografií, jež nepřináší žádné zajímavé pasáže, ani takovým výběrem tanečnic, které by dokázaly herecky naplnit své role. Za pochvalu ale stojí minimalistická a funkční scéna Richarda Peška jr. a také fakt, že se liberecký soubor po sedmi letech odhodlal postavit balet na hudbu živého orchestru vedeného Václavem Zahradníkem. Škoda, že s hudbou více nekorespondovala choreografie. Závěrečný trpký dojem tak odpovídá i finální projekci – zlomená stárnoucí Aurora se ve stavu již notně podroušeném snaží uchopit lahev vína a odesílá své sepsané paměti do Divadla F. X. Šaldy…

Psáno z premiéry 24. února 2017, Divadlo F. X. Šaldy.

Spící krasavice
Úprava libreta, režie a choreografie: Daniel Záboj
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Dirigent: Václav Zahradník
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková
Dramaturgie: Helena Syrovátková
Premiéra: 24. února 2017