Spartakus Arama Chačaturjana, který se obvykle uvádí v nejméně dvouhodinové verzi, je v Brně zkrácen na dvě 45minutová dějství. To může být pro diváka pohodlné, ale nutné škrty v libretu ubírají ději podstatně na přehlednosti. Jednotlivé pasáže postrádají návaznost a soudržnost, mizí motivy jednání postav. Děj například nepodává vysvětlení, proč došlo ve Spartakově vojsku k rozkolu (nebo je to tedy jen velmi těžko k postřehnutí). Některé pasáže jsou pak až groteskně krátké, jako třeba útok spartakovců na Crassův palác, který je otázkou několika mávnutí meči, a ne opravdového boje. Nezbyl čas ani na Frýgiino sólo nad mrtvým mužem, spokojí se s pokleknutím u jeho těla. Tak typicky „mužský“ balet, jako je Spartakus, by měl ukázat soubor v plné mužnosti a síle, ale už samotný triumfální pochod imperátora na začátku má daleko k monumentální podívané. To je dané nejen přece jenom nepříliš velkým počtem tanečníků (i když soubor posílili pro tento účel i studenti brněnské konzervatoře), ale především podivnými krokovými variacemi římských legionářů, které by slušely možná spíš varietním umělkyním než vojákům. Na mnoha místech, kde si hudba přímo říká o svižné tempo pohybu, choreografie vázne, a do toho se občas rozjíždí i synchronizace souboru. Začlenění operního sboru, který v prvním dějství musí odzpívat své vokály, není zdaleka nenápadné. Aby to snad nevypadalo, že představení propadá na celé čáře, jsou v něm i lepší momenty, jako duety Spartaka s Frygií nebo tanec Harmonida s Aeginou. Ovšem i zde postavy ožívají spíš díky vlastním kvalitám a nasazení tanečníků, kteří do svých rolí bez výjimky dávají všechny emoce. Ať už je to Spartakus v podání Michala Štípy, který je neohroženým vůdcem i žárlivě milujícím manželem (a kromě toho má krásně odlehčené skoky), křehká Frýgie Jany Přibylové a Harmodius Jana Fouska, mladý a horkokrevný, nebo lstivá Aegina Hany Hoskovcové a Crassus Michala Pimka, který se zdá být skoro hračkou v Aegiiných rukách. Co je v naprostém nesouladu, to je scéna a kostýmy. Vypadá to, že obojí bylo vytvořeno se zcela jinou myšlenkou. Zatímco kostýmy jsou v typicky historizujícím stylu a propracované do detailů, odosobněné kulisy v kontrastu k nim vypadají jako nedokončené. Postrádala jsem alespoň náznak antiky nebo bližší vykreslení prostředí. Spartakus jistě jako známý příběh přitáhne diváky do divadla a výkony tanečníků stojí za povšimnutí, ale jako celek není velkou událostí ani průkopnickým dílem, které by přineslo novou interpretaci námětu, který je přeci dost současný a nadčasový. Zbylo v něm mnoho nevyužitých možností a tvůrčího prostoru, který mohl být uchopen jinak a nově, a zůstává tak do značné míry nevyužitou šancí. Výsledný tvar ale je asi tím, co ze záměru vyplývá, vždyť v programu se píše, že Spartakus chce zapůsobit na emoce diváků, ani slovo o novotách a filozofování, je však otázkou, jestli by právě nebylo načase přijít s novým pohledem na tento padesát let starý balet, který není nutné opečovávat jako petipovskou klasiku. Jinou otázkou jistě je, jak by to přijalo publikum, ale nepodceňujme jej. Zůstat u jedné formy je zárukou, že se divák neurazí, na druhou stranu je tu nebezpečí jistého konzervatizmu.
Z představení 23. ledna 2007.
Aram Chačaturjan: Spartakus Národní divadlo Brno Choreografie, režie a úprava libreta: Jiří Kyselák Dirigent: Jakub Klecker Výtvarník scény: Vladimír Soukenka Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace