Souls made apparent – Zjevení nejniternějších stavů lidské duše

27‘52“. Foto: Joris-Jan Bos.

Premiérové uvedení nového dvoudílného programu s názvem Souls made apparent bylo možné zhlédnout 18., 19. a 20. března 2021 a v aktuálním čase se streamovalo online prostřednictvím webu z Zuiderstrandtheatru v Haagu, divadla, které dočasně nahrazuje samostatnou scénu pro tanec. Otevření té nové je už tento rok na spadnutí, snad budou hvězdy holandskému tanci nakloněny…

Pro diváky, kteří si zakoupili vstupenku, se tato událost stala jakousi virtuální iluzí skutečné návštěvy divadla, a to se vším, co k tomu patří, včetně přestávky mezi oběma uvedenými kusy. Doporučení pořadatelů nabádalo k včasnému připojení až čtyřicet pět minut předem, aby bylo možné si vše v klidu připravit, zkontrolovat a naladit techniku a ve zbylém čase se dozvědět z webu nebo prostřednictvím zoom meetingu něco více o aktuální situaci v souboru, přípravách představení apod. Případně se dal časový prostor vyplnit prohlídkou plnohodnotné programové brožury v PDF, prostě téměř jako v divadle. A pak stačilo už jen zhasnout a slavnostní večer mohl začít.

V jeho první části měli internetoví diváci možnost vidět nové nastudování slavné choreografie Jiřího Kyliána z roku 2002, v podání mladých tanečníků NDT II, nazvané podle času svého trvání 27‘52“. V rychlosti plynutí času je konstantní nejistota jediný spolehlivý bod naší existence docházející ke svému naplnění skrze lásku a smrt.

Tři duety vznikly na původní hudbu německého současného skladatele Dirka Haubricha, jenž se nechal inspirovat původní skladbou Ur Symphony no. 10 Gustava Mahlera z roku 1910. Proces taneční tvorby byl úzce spjat i s několika básnickými texty v angličtině, francouzštině a němčině, které se staly nedílnou součástí zvukového designu díla.

V určitých částech jsou přehrávány i pozpátku a jejich zkreslení pak vytváří téměř bizarní atmosféru snové tajemnosti evokující dotek hranice dvou dimenzí, dvou světů navzájem paralelních i vzájemně se prolínajících. Tuto náladu podporuje i koncept scénografie využívající na horizontu seříznuté pruhy projekčního plátna a neupevněný baletizol jako symbol nestability, a to nejen v souvislosti s podlahou.

Dominující pocit nezastavitelnosti času vytváří částečně použití prázdné projekce osvětlující horizont. Light design je v choreografii celkově důležitý pro vymezování prostoru pohybu tanečníků. Jeviště v Haagu je velké, takže na lehkou stísněnost, která stlačovala toto Kyliánovo dílo při pražském uvedení v roce 2007 v Divadle na Vinohradech, lze rychle zapomenout a užívat si taneční styl v prostoru, který dává i filmovým kamerám šanci zachytit jej v jeho komplexnosti i detailu.

Mladí tanečníci NDT II přebírají zcela přirozeně Kyliánův skoro až kodifikovaný taneční slovník do svého pohybového projevu a zároveň svou technickou i výrazovou virtuozitou adorují jeho pověstnou tvůrčí nadčasovost a především jeho tolik specifickou taneční poetiku. Ačkoliv choreografie je stále stejná, oni netančí stejně jako jejich předchůdci z minulých obsazení. Jejich těla působí daleko křehčeji a citlivěji, a přitom je patrná jejich energetická síla a fyzická jistota. Každý pohyb rezonuje daleko do prostoru. Vyvolává víry energií, kterými se jejich pohyby propojují, aniž by na sebe přímo navazovaly, vytváří vztahy bez dotyků, anebo naopak při kontaktních duetech kumulují vzniklé napětí bez emoční popisnosti do lehkosti partnerské souhry vzájemných vztahů. V dokonalosti této taneční abstrakce najednou všechno získává svůj smysl a bez vysvětlujících řečí se tanec stává zjevením nejniternějších stavů lidské duše.

Ve druhé části programu bylo k vidění dílo The Big Crying německého choreografa Marca Goeckeho, které v rámci online streamu mělo 18. března 2021 svou světovou premiéru.

Dlouholetý spolupracovník Nederlands Dans Theater, který byl od roku 2005 rezidentním choreografem Stuttgarter Ballett a v loňské sezóně se stal šéfem baletu Státní opery v Hannoveru, patří mezi nejvyhledávanější německé baletní choreografy současnosti. I on má svůj nezaměnitelný choreografický styl, který, ač vychází ze stejných kořenů výrazového tance jako Jiří Kylián, místo poetické lyričnosti nekonečně plynoucího pohybu, která je typičtější pro českou větev středoevropského tanečního stromu, je jeho taneční slovník zásadně ovlivněn expresivitou německého tanztheatru.

Fragmentace pohybových sekvencí je rytmizována ve staccatové dynamice, pohyby jsou ostré a flexované dlaně se proměňují v jasně formulovaných gestech a spolu s výraznou mimikou obličeje útočí na hluboko uložené emoce tanečníků i diváků. Tematicky se do tance promítá aktuální dění i palčivé společenské otázky. The Big Crying je pro Goeckeho velmi osobní tvůrčí počin, neboť na choreografii začal pracovat v loňském roce krátce po smrti svého otce a tento osudový aspekt se samozřejmě stal výchozím bodem pro jeho práci.

Tak jako většina Kyliánových žáků a kolegů i on pracuje v mantinelech nenarativního symbolismu. Konkrétnost v dění jevištní akce i samotném tanečním pohybu maximálně upozaďuje a více se zaměřuje na skutečný fyzický výraz tance, ve kterém tělo reaguje na podněty a potřeby lidské duše.

Odchod nebo ztráta blízké osoby je v našem životě vždy fatální a bolestivou událostí, kterou lze jen těžko přejít bez výrazného zásahu do emocionální roviny. Nervové napětí se projevuje často až obsedantně-kompulzivní nutkavostí narušující vnitřní klid. Vzpomínky pálí jako žhavé uhlíky, neschopnost zaplnit prázdné místo často hraničí až s patologickou snahou hledání pravdy a důvodů, které však skutečnost nezmění. Je to proces, jehož nedílnou součástí je velký pláč. Jeho hlasitost není důležitá, zásadní je jeho skutečný a celistvý prožitek.

Vnitřní neklid je elementárním ventilem zraněné duše. Tělo sólového tanečníka Jesse Callaerta ostře přetavuje tíživé emoce ze zoufalého uvědomění nevratné ztráty blízkého člověka do expresivity pohybové fragmentace odmítající jakékoliv smíření. Zatímco hudba vybraná z poetických písní alternativního rocku nejen choreografem oblíbené Tori Amos (Death Lullaby, Bloody Roses, Bells for Her) se snaží navodit nostalgickou náladu klidného vzpomínání, těla tanečníků se pohybují v nepravidelných trasách jako rozbité motory pohřebních vozů, na kterých visí černé cáry látky, taktéž navržené autorem díla.

V choreografickém konceptu, který je jakýmsi sledem abstraktních obrazů, se formálně střídají emočně těkavá sóla Jesse Callaerta s expresivně prázdnými duety vzájemného nepochopení nevyřčených slov a skupinovou taneční synchronizací představující dosažení hloubky vlastního smutku. Choreograf využívá ustálené prostorové vzorce emocionálních evokací, které zvyšují frenetičnost atmosféry. Tanečníky vrství, rozděluje, propojuje, stlačuje na minimum. Vše graduje skutečně slyšitelným křikem z maximální beznaděje, zbytečnost nevyřčených otázek, projevy gest ukazující nebi zoufalství ve snaze dojít pochopení. Zpočátku chladně a pragmaticky působící tria nakonec přinášejí uvolňující grimasy, tichý křik a slzy, které jsou tolik potřebné pro překonání bezútěšného stavu mysli.

Na první a povrchní pohled by se snad dal využívaný taneční slovník označit jako skoro minimalistický, ovšem jeho velmi rychlá a komplikovaná rytmizace a především fyzická zainteresovanost těl v silně vypjatém tanečním výrazu je velmi náročná. Tanečníci NDT II si však jsou v interpretaci zcela jistí, bezpochyby pro ně silné emoce představují tu správnou výzvu plně reflektující současnou dobu odpovídajícím současným tanečním stylem, který je jim blízký.

Syrovost, s jakou se zde obnažuje podoba duše ve stadiu prožitku silné bolesti, je skoro strašidelná a zároveň velmi očistná. Nehledá příběh ani divácké pochopení, touží jen přežít. Možná i proto se křik stává skutečným, ovšem napětí se uvolňuje jen na okamžik. Skutečná úleva je teprve výsledkem celého očistného rituálu, který nelze uspěchat a jehož součástí je opuštění i odpuštění. Katarze prostřednictvím závěrečného sóla Jesse Callaerta na skladbu Losing My Religion je stejně ironická jako smiřující a lidsky skutečně pravdivá.

Psáno z online streamu 18. března 2021.

27‘52“
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubrich
Light design: Kees Tjebbes
Scéna: Jiří Kylián
Kostýmy: Joke Visser
Nastudoval: Urtzi Aranburu
Asistence: Fernando Hernando Magadan
Světová premiéra: 21. 2. 2002, Lucent Danstheater, Haag

The Big Crying
Choreografie: Marco Goecke
Dramaturgie: Nadja Kadel
Light design: Udo Haberland
Hudební výběr: Jesse Callaert
Scéna a kostýmy: Marco Goecke
Asistent choreografa: Ralitza Malehounova
Světová premiéra: 18. 3. 2021, Zuiderstrandtheater, Haag