Současné hádání duše s tělem

Eliška Navrátilová a Anna Vanacká. Foto: Michal Velner.

Pojem transcendence ve filozofii označuje něco, co přesahuje naši smyslovou skutečnost a velmi často se tento pojem spojuje s představou o bohu. V představení nazvaném Stanice Transcendence označuje slovo poslední „zastávku“ před narozením, kde se setkává nesmrtelná duše s novým tělem a společně spolu vytvoří nového, jedinečného člověka. Ovšem Duše (Eliška Navrátilová), která se z provaziště spouští na jevištní prostor pražského divadla NoD, se svým novým Tělem (Anna Vanacká) spokojená rozhodně není. Z tohoto nedorozumění s vlastní budoucí tělesnou schránkou, ale také se samotným bohem (jehož hlas namluvil Miloslav Mejzlík), pramení nespočet komických gagů a momentů, které vyústí ve smíření obou lidských složek.

Tvůrci obratně pracují se symboličností prostoru, rekvizit a kostýmů. Scéna je tvořena rozházenou mulčovací kůrou, která evokuje prostor koncipovaný jako zákoutí zahrady Ráje, kde se doslova vysazuje nový život do květináčů nejrůznějších tvarů a velikostí. Tam se spouští Duše na akrobatické šále, vytvářející obraz plodu připoutaného k pupeční šňůře. Její kostým je pokryt barevným zdobením připomínajícím mandaly, odkazující k již získaným zkušenostem z předchozích životů, ale také ke kreativní podstatě duše. Nabízí se i myšlenka, zda se takto nestylizovala Eliška Navrátilová do představy své vlastní umělecké duše, kterou obdařila i stylizovanou chůzí na baletních špičkách. Důvtipné je rovněž uvažování o duši jako lidské složce postrádající mluvu, neboť ta je zprostředkována až samotným tělesným ústrojím. Dialog obou postav je tak postaven především na pantomimě, skrze kterou Duše komunikuje s ostatními. Matoucí význam měla pouze obtížně interpretovatelná pasáž, kde obě herečky začaly zpívat latinské náboženské texty, a tím byl narušen doposud dodržovaný kontrast ve vyjadřování obou postav. Tělo je naopak herecky ztvárněno Annou Vanackou jako jistý mechanický stroj, který se představuje zprvu sekanými pohyby. S tím souvisí také její kostým, nezdobený a odkazující doslova k sousloví tabula rasa, tedy k dosud nepopsané desce či listu. Obě performerky v závěru odcházejí, aby daly obrazně vyrůst a vykvést růžovému keři. 

Do představení jsou rovněž zapojeny zkušenosti Elišky Navrátilové s prvky nového cirkusu a akrobacií na šále. Tohoto zaměření na nový cirkus jsme si mohli všimnout i v dalších inscenacích studentů třetího ročníku pantomimy HAMU, například v kolektivním představení Balanc, které přímo vychází z akrobatických dovedností. Je tedy zajímavé sledovat i tuto linku prezentující různorodé zaměření jednotlivých studentů a čerstvých absolventů, kteří se postupně stále více začínají věnovat i těmto specifickým pohybovým technikám. Je však na zamyšlení, zda tak nečiní na úkor detailní práce těla a mimického vyjádření.

Pomocí nespočtu obrazových a symbolických vyjádření je linka příběhu Stanice Transcendence posouvána od naprosto banální zápletky k existenciálním odkazům, na nichž je vybudována naše evropská společnost. Zpodobňuje divákům starodávný příběh s aktuálním přesahem připomínajícím soudobé nemoci pramenící z psychické nespokojenosti s vlastním tělem. Až pohádkově ztvárněná moralita o polepšení, evokující i Maeterlinckovu féerii Modrý pták, zpracovává svůj námět neotřelým způsobem i humorem.

Psáno z premiéry 24. března 2015, Teatro NoD.

Stanice Transcendence
Z nahrávky: Miloslav Mejzlík, Jiří Daňha a Valéria Daňhová
Režie: Valérie Daňhová
Dramaturgie: Tomáš Kasprzyk
Námět a koncepce: Eliška Navrátilová a kolektiv
Sound design a hudba: Jiří Daňha a Tomáš Kasprzyk
Light design: Jan Hejzlar
Výtvarný design a kostýmy: Pavlína Nazarská
Pedagogická supervize: Radim Vizváry