Soirrée Thierrée/Shechter/Pérez/Pite – Současný tanec v plné parádě

Frolôns. Foto: Archiv.

Autor Lucie Dercsényi

V komponované inscenaci se představují čtyři tvůrci z různých částí světa, čtyři svébytné umělecké názory v prvotřídním provedení pařížského baletu. Co více si přát? Stačí zaplatit osm euro na stránkách chezsoi.operadeparis.fr, usednout a nechat se provázet spolu s příchozími návštěvníky interiéry Opéra Garnier. Do site-specific projektu vábí James Thierrée (1974), švýcarský cirkusový performer, ředitel Compagnie du Hanneton. Jeho projekt Frolôns (jeden z možných výkladů značí „buďme blízko, lehce se dotýkejme“) je vázán na útroby budovy, která se stává po celých třicet minut hrací plochou. Diváci vchází do vstupní haly a jsou povzbuzováni: „Hýbejte se, choďte, nezastavujte se na schodech, prozkoumávejte…“

Skoro všude se něco děje, tanečníci sklouzávají po zádech po schodišti, sviští velkou rychlostí chodbami položeni na malých deskách s kolečky, vstupují do fontány v podzemí a vytvářejí sousoší na malé točně. Přihlížející jsou nepostradatelnou součástí divadelní zkušenosti, jsou vybízeni k zapojení se do akce a dění sledují z různých úhlů, kdy performance vypadá z každého místa jinak – postávající diváci svou reakcí dovytváří atmosféru, ale do servírovaného imerzního divadla se nehrnou, jen tanečníky ostýchavě sledují, zdají se být zaskočeni a nejjistěji vypadají, když drží mobily a dění natáčejí.

Postupně se však nechávají unést podívanou, kterou nenápadně dirigují dva průvodci, jež diváky lákají na jednotlivé akce. Je zřejmé, že díky záznamu, snímajícímu Frôlons po tři večery, máme u obrazovek možnost zažít všechny klíčové momenty v celém rozsahu. Tanečníci zakuklení v hnědozlatých a černých kostýmech jsou jako bájné bytosti vystupující z nitra země – jejich prostupování divadlem spolu s dvěma plazícími se zlatými ještěry doprovází zpěváci i živý hudební doprovod.

Tváře účinkujících lze vytušit za průhledným nasvícením hledí kukel, když se ke kameře více přiblíží. Zpěvačka ve zlatém hávu s několikaramenným lustrem na hlavě drží v ruce světelnou kouli, kterou si účinkující předávají coby součást vizuálních efektů. Jako opulentní podívaná v barokním ladění. Ve finále skrumáž tanečníků postupně přechází na jeviště a diváci zabírají místa v hledišti – pohyby jsou těkavé, nervní, neklidné jako nelibozvučný doprovod. Poletující hnědozlatá látka se vznáší nad scénou a taneční proud mizí v otvoru uprostřed ní. Další část večera začíná.

Patří izraelskému choreografovi Hofeshi Shechterovi (1975), který přispěl do repertoáru Opery novou verzí svého kusu The Art of Not Looking Back z roku 2009. Mluvené slovo střídá elektronická zvukově-hlasová mixáž, do níž jen na okamžik proniká Adagio z Braniborských koncertů J. S. Bacha, kdy se tanečnice stavějí do klasické, ledabyle provedené pózy. Devět balerín v béžových šatech, bosých, se staženými vlasy zprvu stojí v kruhové světelné výseči a dívají se do hlediště. Bolestnou výpověď předjímají úvodní slova: „Má matka mě opustila ve dvou letech.“ Běsný křik spolu s hlasitým smíchem dává na srozuměnou, že Shechter nemá v úmyslu diváka hladit po srsti, naopak žaluje, naříká, zatavuje do fyzicky syrové výpovědi pocity a emoce, jež vzbuzují deklamovaná slova: emptiness, broken, strukture...

Rozmáchlé paže s roztaženými prsty, lehce ohnutá záda, nepropnutá chodidla a třesy potlačují ladnost ženských pohybů a křivek. Iluzi dokonalého tvaru a rovnováhy se pak snaží vyvolat klasické pózy, ale ani ty nejsou perfektní. Těla tanečnic nepoznají klid, lehce se pohupují a pomalu natáčí paže, které se zdají tak těžké. Pohyb je veden z centra ven a z periferie se navrací zpět, taneční fráze se opakují, násobí, drolí, čímž choreograf vyvolává zvláštní napětí a očekávání, co se bude dále dít.

Plynutí pohybu je pouze namátkové, performerky většinou zachvacuje neodbytný třes. V oranžovém a později červeném prostředí obnažené scény probíhá bizarní očistný rituál, tanečnice zatínají ruce v pěsti, aby je vzápětí zvedly do klasického držení a nakonec jedna z nich zůstala nehybně stát uprostřed jeviště. Ve finále se ve zrychleném tempu opakují kombinace, které jsme již viděli, a v samém závěru je scéna prázdná stejně jako bezútěšně působící fysis tanečnic…

Do tmavě zarámovaného jeviště pak vstupuje deset mužů v choreografii The Male Dancer od Ivána Péreze (1983), španělského tvůrce, jehož kariéra započala v Nederlands Dans Theater. Tanečníci se promenádují v extravagantních modelech v různých barvách a materiálech. Hudba Arvo Pärta připomíná andělský chór a doprovází skupinu, z níž vychází impulsy udávající vedení pohybu, do něhož se otiskuje plynutí času, tvaru a vztahy k druhým i k sobě samým. Ze skupiny se vydělují tanečníci, jejich variace vycházejí z Nižinského Faunova odpoledne a posléze z Fokinova Ducha růže.

Výrazná je práce se změnami těžiště, sváří se tu síla s lehkostí, muži koketují s ženskostí. The Male Dancer není o síle a ataku, naopak tanečníci jako by odlupovali tvrdou skořápku, objevovali své skryté stránky a samčí živočišnost tlumili pod kostýmními kreacemi vyvedenými v květinových vzorech, v růžové, červené, šedé a žluté. Látky samé potom dotvářejí pohyb, zvláště markantně pak ve výstupu tanečníka ve světlém přiléhavém overalu s blyštícími se třásněmi. Nakonec se ze stmelení skupiny vyhoupne vzhůru každý ze sólistů, proud času a změn nezastaví ani finální výstup tanečníka v jasně žlutém županu olemovaném peřím.

Poslední titul The Seasons' Canon kanadské choreografky Crystal Pite (1970), vytvořený pro balet pařížské Opery v roce 2016, uzavírá přesně taženou dramaturgickou linii večera. Pite se v něm navrací k počátku lidského zrození. Vivaldiho Čtvero ročních období v úpravě Maxe Richtera splývá s taneční kompozicí, v níž se pohyb šíří sborem jako tsunami, graduje a zasahuje všechny zúčastněné. Nasvícení horizontu vyvolává dojem polární záře, jejíž intenzita se mění. Sbor v šedých kalhotách, muži s obnaženou hrudí, ženy v tělových průsvitných vršcích jsou jednolitým společenstvím. Pod krky a na zádech zahlédneme zelené ornamenty.

Autorka pracuje s kontrastem zpomaleného a zrychleného tanečního temporytmu, mistrně ovládá práci s prostorem, dynamikou, je si vědoma síly skupiny, jež se stmeluje i rozpadá do menších celků. Důmyslně a velmi expanzivně proniká do prostoru, v němž se odráží jemné, intimní okamžiky se silnou vnitřní koncentrací. Pite se zaměřuje na jednotlivé části těla, od nichž se odvíjí další průběh pohybu – zvláštní konstelace vznikají například při natočení hlavy, jež se prožene kánonicky sborem a nakonec splyne v unisono akci. Prvotní impuls zachvacuje všechny tanečníky – vznikají vizuálně zajímavé a působivé obrazy, sofistikovaně nasvícené v decentním oparu. Pohyb někdy schválně zadrhává, jindy plyne jako dech; žádné ostré hrany, převažují měkká, smířlivá objetí, tiché nářky i radost zachycená s přesvědčivou spontaneitou.

V uvedeném kvartetu děl se v pařížské Opeře setkala jedna choreografická generace. Citovaní tvůrci, ovlivněni svými současníky i klasiky, nacházejí v abstraktních kompozicích odlišná vyjádření vždy se zdůrazněnou tělesností, jejíž možnosti bedlivě prozkoumávají a rozdíly mezi sólisty a sborem, ženským a mužským fyzickým projevem bez váhání stírají.

Psáno ze záznamu přístupném na chezsoi.operadeparis.fr.

Frôlons
Choreografie, hudba, scénografie, kostýmy: James Thierrée
Světla: Cécile Giovansili-Vessière
Asistent choreografa: Thi Mai Nguyen
 

The Art Of Not Looking Back
Balet vytvořený Hofesh Schechter Company pro Brighton Festival v roce 2009
Hudba: Hofesh Shechter, John Zorn, Johann Sebastian Bach, Nitin Sawhney
Choreografie: Hofesh Shechter
Světla: Lee Curran
Kostýmy: Becs Andrews
 

The Male Dancer
Hudba: Arvo Pärt
Choreografie: Iván Pérez
Dramaturgie: Jenny Mahla
Kostýmy: Alejandro Palomo
Scénografie a světla: Tanja Rühl
 

The Seasons' Canon
Balet vytvořený pro Ballet de l’Opéra de Paris v Palais Garnier, 26. září 2016
Hudba: Antonio Vivaldi – Čtvero ročních dob (úprava Max Richter)
Choreografie: Crystal Pite
Scénografie: Jay Gower Taylor
Kostýmy: Nancy Bryant
Světla: Tom Visser
 

Premiéra 2018, Opéra Garnier.